Vůbec nevím, jak se to stalo, ale strašně jsme se pohádali. Nebyla to ani hádka, prostě mě opět vytočil doběla. A já to tentokrát přehnala a řekla jsem mu, že mi pije krev, že ho nechci, a ať vypadne. Myslela jsem, že je to běžná hádka. Jenže on nešel do svého pokoje, jak jsem čekala. Bouchly dveře a byl pryč. Vůbec mě to nenapadlo, bylo mu pět. Ale řeknu vám, že když vaše dítě odejde z domova v hádce nebo v afektu, ta jediná věta, co vás napadne, je: „Už se nikdy nevrátí.“ Samozřejmě to tak nebylo, protože jsem na to přišla asi po pěti minutách. Nekonečných pěti minutách. Jako šílená, ale šílená strachy, jsem vyběhla ven. Naštěstí seděl na lavičce v parku kousek od domova. Byl ztracený. Ale seděl tam jakoby nic. Tak strašně mi to otevřelo oči. Už nikdy nechci nic takového říct.
„Je toho na mě strašně moc. Jsem s ním sama a někdy to prostě nezvládám. Max je živé dítě a je chytrý, bystrý, ale vyžaduje neustálou pozornost, kterou mu nejsem schopna vždycky poskytnout. Jo, někdy s ním mluvím jako s dospělým a je to chyba. Ale tohle, že odešel, je peklo. Vůbec si neumím představit, že by to udělal třeba jako puberťák. Zešílela bych strachy,“ pokračuje Jindra P., 34letá maminka, která je samoživitelka a podnikatelka. A je na ní vidět, že ten pocit, který před lety, když se to stalo, cítila, je tu stále přítomný, jako by to bylo dneska. Já to znám. Jenže u Jindry to nebylo jen pět minut, co Maxe postrádala.
Když dítěti dojde trpělivost
Děti jsou taky lidi. Stejně jako my. Jen nám někdy trvá pochopit a přijmout, že mají právo na stejné emoce, které máme my.
Vaše dítě zmizelo. Ne pomalu, ne potichu. Byla to rána dveřmi, zlostné kroky a pár ostrých vět, které teď zní v hlavě rodiče pořád dokola jako smyčka. „Já tady nebudu!“ „Jdu pryč!“ „Nenávidím tě!“ Ať už to bylo řečeno se vzteklým a bezmocným pláčem pětiletého, výbušnou arogancí třináctiletého nebo ledovým klidem dospělého dítěte, výsledek je stejný: dveře klaply a dítě je pryč. Nevíte, jestli je v pořádku. Nevíte, kam šel. A především – nevíte, co teď dělat. No dobře, pětiletý většinou daleko neuteče. Jindřin příběh je extrém, ale stal se.
Slyšela jsem, jak za sebou zabouchl dveře. V domnění, že trucuje mezi plyšáky, jsem šla uklidit kuchyň. Jenže když jsem mu šla o čtvrt hodiny později popřát dobrou noc, pokoj byl prázdný.
Na tyhle chvíle nás nikdo nepřipravil. Na horečku máme nurofen, na zlomeninu dlahu nebo sádru. Ale na situaci, kdy dítě zmizí po hloupé nebo opravdu velké hádce, na tu neexistuje manuál. Pocit viny se pere s panikou, rozum s pudem. A přitom právě v těchto chvílích je klíčové, jak se zachováme. Nejen pro bezpečí dítěte, ale i pro náš další vztah s ním.
Max (5) s plyšákem pod paží a ryzím vztekem v srdci
„Nechceš se vykoupat? Tak nebude pohádka,“ řekla Jindra už potřetí a hlas jí stoupal přesně do těch výšin a tónů, kam by žádná matka neměla lézt. Max dupnul nožičkou, odhodil ručník a běžel do pokoje. „Slyšela jsem, jak za sebou zabouchl dveře. V domnění, že trucuje mezi plyšáky, jsem šla uklidit kuchyň. Jenže když jsem mu šla o čtvrt hodiny později popřát dobrou noc, pokoj byl prázdný. Otevřené dveře, Max nikde. Jen medvěd pod postelí, jeho oblíbený pejsek pryč a šílenství, co mi prolítlo hlavou. Bylo sedm hodin večer a já byla úplně strachy bez sebe,“ vzpomíná Jindra.
Našla ho po dvaceti minutách – pod pouliční lampou o dva bloky dál, v teplácích, s pyžamem nacpaným do školkového batůžku. Seděl tam a objímal se s plyšovým pejskem jménem Hugo. Když ho viděla, měla chuť ho seřvat a zároveň přivázat šálou k sobě navždy. „Utekl jsem, protože mě nemáš ráda,“ řekl Max. Tuhle větu už Jindra z hlavy nikdy nedostane.
„Děti v předškolním věku často nechápou důsledky svých činů, ale o to silněji vnímají nespravedlnost a odmítnutí. Konflikty s rodiči, které v dospělém světě trvají tři minuty a jsou zapomenuty, pro ně mohou znamenat naprostý emocionální kolaps. Jejich mozek ještě nedokáže regulovat impulsy, a když se cítí nepochopené, zvolí to jediné, co znají z pohádek: útěk,“ vysvětluje pro Flowee psycholog Matěj Moučka. „Malé děti jednají podle emocí, ne podle logiky. Pokud vnímají hádku jako odmítnutí, může být útěk jejich způsobem, jak znovu získat pozornost, kontrolu nebo lásku.“
V duších, mozcích a srdcích puberťáků se touha po nezávislosti mísí s potřebou bezpečí.
Co podle odborníka dělat, když pětileté dítě uteče?
- Okamžitě jednejte – kontaktujte sousedy, projděte okolí, zapojte policii, pokud je dítě nezvěstné déle než pár minut.
- Po návratu nevybuchujte – dítě potřebuje bezpečí, ne další trest. Hledejte příčinu, ne vinu.
- Mluvte o emocích – použijte obrázky, plyšáky nebo hru, abyste zpracovali, co se stalo.
- Nastavte hranice – vysvětlete, proč je útěk nebezpečný, ale zároveň vyjádřete lásku a pochopení.
V tomto věku je klíčové učit děti, že emoce nejsou zakázané, ale že existují bezpečné způsoby, jak je vyjádřit. A že ať už se stane cokoliv, domov je místo, kam se vždycky mohou vrátit, a to zcela bez podmínek.
Ema (13): Jedu k tátovi. A už se nevrátím!
Adolescence, prostě puberta, je z pohledu psychologie obdobím silných rozporů. V duších, mozcích a srdcích puberťáků se touha po nezávislosti mísí s potřebou bezpečí. Když se dítě cítí zrazené, nepochopené nebo omezené, má tendenci dramatizovat a přehánět. Ale někdy tyto reakce překročí hranice slov a změní se v činy. Zvláště, pokud jde o dítě rozvedených rodičů jako v Emině případě.
„Jednou jsme o něčem diskutovaly. A dopadlo to jako obyčejně poslední dva roky. Ema mi začala vyčítat, že ji vůbec nechápu, že mám úplně trapný názory. Nakonec řekla, že se mnou nechce mluvit a že jde pryč. K tátovi. S ním jsme měli vztahy korektní, ale na bodu mrazu,“ vysvětluje anonymně Emina máma Káča. „Měla jsem prostě několik let pocit, že slova puberťačky řežou jako žiletky, a i pro ní byla každá hádka jako konec světa. Pro Emu to tenkrát byla hádka o Instagram. O fotku v plavkách, kterou jsem po ní chtěla smazat. Odpovědí byla shozená židle, zařvaná výhrůžka a zabouchnuté dveře. Jenže za půl hodiny byla Ema opravdu pryč. A s ní i její batoh na turisťák, telefon, tablet, pár bankovek. A lístek do vlaku. Směr: K tátovi. Zavolala jsem mu a on o ničem nevěděl. V tu chvíli jsem si uvědomila, že moje dcera opravdu někam jede. Sama. Večer. A já vůbec nevím kam.“ Káča je i po letech nesvá. A jak by ne?
„Puberta je nejtěžším obdobím, a to nejen pro rodiče, ale i pro jejich dospívající děti. Ruku v ruce s ní jde vlna emocionální lability: Třináctiletí už mají schopnost plánovat, ale nemají schopnost odhadnout důsledky. Jejich emoční systém je přestimulovaný, zatímco rozumová regulace zaostává,“ vysvětluje Matěj Moučka a jeho slova potvrzují i studie.
Reklama
Rodič, který čelí útěku pubertálního dítěte, prochází skutečně peklem. „Nejdůležitější je zachovat klid a najít co nejpřesnější informace. Kontaktovat blízké, ověřit trasu, projít sociální sítě. Stejně jako u pětiletého dítěte i u puberťáka je důležité nezačít po jeho návratu křičet. Zejména první věta určuje, zda se s vámi dítě podělí o to, co se stalo. Důležité je neproměnit domov v bunkr, protože přílišná kontrola může vést k dalším útěkům. Mluvit raději o hranicích a důvěře, ne o zákazech, ale o společných pravidlech,“ doporučuje psycholog.
Ema se vrátila po dvou dnech. Její matka mezitím stihla obvolat všechny známé, jednou přerušit školní poradu a dvakrát se rozplakat v autě. Když se otevřely dveře, chtěla jí říct všechno. Místo toho ji jen objala a řekla: „Jsem ráda, že jsi zpátky.“ A pak mlčely. Společně. Dlouho.
Filip (22): Doma už nejsem. A nevolej mi
Zase nevyvezl popelnici před dům. Moc povinností Filip neměl, ale ani to málo nedělal. Kašlal na to. Hádky byly na denním pořádku. O neuklizený pokoj. O pocity, že si jeho kamarádi, kteří také ještě žijí u rodičů, protože studují, mohou dovolit všechno, ale on nic. Jenže pod těmi všemi dohady už měsíce bublalo něco mnohem hlubšího: nevyslyšené potřeby, přehlížená dospělost, unavené otcovství a syn, který se najednou začal tvářit, jako by mu bylo čtyřicet, a přitom se pořád choval jako čtrnáctiletý. Jeho otec na něj byl sám a bylo toho na něj moc. Snažil se dělat všechno nejlépe, jak uměl. Jako my všichni.
„Filip odešel ve čtvrtek odpoledne. Sbalil dvě tašky, notebook, docela dost věcí a klíče položil na stůl. Nechal mi vzkaz na lednici: ,Neboj se. Ale dál už to takhle nechci.' Od té chvíle bylo ticho, Filip týden neodpovídal, týden nebral telefon, nereagoval na zprávy. Po měsíci jsem zjistil, že si zablokoval moje číslo. Myslel jsem, že mi to jednoho dne vrátí. Že pochopí, kolik jsem toho pro něj udělal. Ale ono se to nestalo. Odešel. A už se nevrátil takový, jakého jsem znal,“ sype si popel na hlavu Filipův otec Jan Skoták (59 let).
Věty rodičů, které děti zabolí víc než facky
„Tak si běž, když ti tu je tak zle!“ - Zní to jako výkřik z frustrace. Ale pro dítě, zejména malé nebo pubertální, je to jako vyhazov z domova. Emočně a někdy i doslova. Dítě slyší: „Nechci tě tu. Zvládni si to sám.“
„Ty jsi stejně po tátovi/mámě.“ - Jeden z nejjedovatějších šípů. Nejde jen o porovnání, je to devalvace vlastní identity dítěte, které má polovinu genů toho druhého. Logicky má pocit, že je špatné už proto, kým je.
„Jsi fakt nevděčný!“ - Tato věta ukončuje komunikaci. Jako by láska měla být podmíněna vděčností a poslušností.
„Ty mě úplně zničíš, i celou naši rodinu.“ - Tohle je emoční vydírání nejhrubšího zrna. Uvalit na dítě odpovědnost za stabilitu rodiny znamená naložit mu na ramena něco, co často neunese ani dospělý.
„Ty se jednou budeš divit, až odejdu já!“ - Zní to jako přirozené zoufalství, ale v dětské hlavě je to šrapnel. Vzniká z něj úzkost, strach z opuštění a paradoxně i snaha „předběhnout“ bolest, klidně i tím, že radši odejde jako první.
„Víš co? Dělej si, co chceš.“ - I když to zní jako rezignace, pro dítě je to opuštění. Dítě se potřebuje opírat o hranice, a když se hranice vzdá rodič, dítě to chápe jako větu „Nezajímáš mě“.
„Už mě z tebe bolí hlava.“ - To, že opovrhujeme emocemi dítěte, často vede k tomu, že je raději přestane sdílet. Protože pokud i bolest nebo smutek je jen „otravný“, raději bude potichu. Nebo odejde.
Odchod dospělého dítěte po konfliktu s rodičem může být součástí jeho separace, ale může také signalizovat hlubší problém ve vztahu. Psycholog Matěj Moučka to vysvětluje jako „vztah, který zamrzl v dynamice – já dávám, ty bereš. Pokud se dospělé dítě rozhodne odejít, často to není výbuch, ale pomalý proces ukončování, který vyústí v ticho. A to bolí možná víc než dveře třísknuté vztekem. Ona i „přehnaná rodičovská péče“ může vést k narušení autonomie dospělých dětí, které pak reagují distancí, odcizením a emocionálním odstřižením.
Studie vysvětluje, jak v takovém případě postupovat a co dělat, když dospělé dítě odejde z domova bez varování a předchozího upozornění. Důležité jsou tyto čtyři věci:
- Nevyčítat, nevolat v noci, neposílat pět SMS za hodinu – i láska může být dusivá.
- Přiznat svůj podíl – nejen dospělému dítěti, ale i v sobě. A připravit se na ticho.
- Nabídnout návrat bez podmínek – ne jako návrat „zpět domů“, ale do vztahu dvou dospělých.
- Vyhledat podporu – pro sebe. Terapie není selhání, ale pomoc.
„Filip se po třech měsících ozval. Přišel na kávu. Hodinu jsme spolu mlčeli a on pak řekl: ,Bylo toho na mě moc. A já jsem to neuměl říct jinak.' A já ho vlastně jen chytil za ruku, protože jsem opravdu věděl, že to už je jiná kapitola. Byl to náš nový začátek,“ říká Jan Skoták po 4 letech. S Filipem dnes mají krásný vztah.
Mění se bolest, láska ne
Neexistuje žádný jednotný návod, co přesně dělat, když vám dítě najednou zmizí ze života, byť jen na pár hodin. Ale existují určité principy, které pomáhají zachovat něco důležitějšího, než je kontrola: důvěru. Každý věk má svou logiku, své pasti a svá nepsaná pravidla. Co funguje u pětiletého, je pro puberťáka k smíchu a u dospělého „dítěte“ může být dokonce posledním hřebíčkem do rakve vzájemného vztahu. Přesto tu je něco, co se nemění: rodičovské srdce, které se na chvíli hrůzou zastaví, když slyší ticho za zavřenými dveřmi.
Je jedno, jestli pětileté dítě odchází s plyšákem pod paží, třináctileté s batohem narvaným pocitem křivdy, dvacetileté s naprostým tichem, které bolí víc než jakýkoli křik. Je to vždy pokus. Pokus, jak přežít emocionální tlak. Jako rodič musíte reagovat nejen na faktický únik, ale hlavně na důvod, proč ten únik vznikl.
Úkol rodiče je jasný: Dát dítěti vědět, že se může vrátit
Rodičovství není podnikatelský plán. Není to investice, kdy očekáváte dividendy v podobě bezproblémového, vždy usměvavého potomka, který vám v padesáti nosí kytky a říká, že jste byli nejlepší máma na světě. Rodičovství je jako stará gramofonová deska. Někdy to praská, někdy skáče, často se opakuje, ale když ji hrajete dostatečně dlouho, vytváří něco, co se dá nazvat láskou.
A tak až příště vaše dítě bouchne dveřmi a odejde, protože jste byli „nefér“ kvůli koupeli, protože jste mu „ničili život“ kvůli fotce, nebo protože už jste „moc“, protože jste prostě máma nebo táta, jen si uvědomte, že to není konec, ale jen jedna kapitola. Tak je lepší nechat dvířka otevřená, světlo rozsvícené a místo výčitek nabídnout ticho a čaj, nebo pak už klidně i panáka.
Protože nejde o to, že jednou odejdou. Jde o to, že vědí, kam se mají vrátit.
