Už to není jen trapný komplex outsidera. Defétismus se plíživě rozlézá mezi všemi generacemi od třicátníků s úzkostí přes padesátníky bez motivace až po teenagery, kteří už teď „vědí“, že to nikam nedotáhnou. Sebesabotáž přestala být něčím výjimečným. A proto se musíme zeptat, proč si dnes tolik lidí přestává věřit a co s tím?
Možná to znáte taky. Sedíte, koukáte do monitoru, ruce máte na klávesnici… a nic. Ne protože byste neměli nápady, ale protože vám hlas v hlavě šeptá: „Stejně to není dost dobré.“ A dost možná to už není ani šeptání, ale hlasitý vnitřní komentátor, který vám připomene každé selhání a každé odmítnutí.
Defétismus není deprese, ale je to stejně silný systém vnitřní autocenzury, který vás zastaví dřív, než vůbec začnete. A je nakažlivý jako špatná nálada. Co se to s námi děje, že už ani nevěříme, že bychom mohli něčeho dosáhnout?
Můj vnitřní kritik má nonstop směnu
Jasně, asi bychom mohli začít motivačním citátem. Něčím o tom, že i nejdelší cesta začíná prvním krokem. Jenže co když si myslíte, že ten první krok stejně nikam nepovede? Anebo ještě hůř, že ten, kdo má vykročit, tedy vy, na to nemá?
Termín defétismus pochází původně z vojenské terminologie, kde označoval záměrné šíření pesimistických zpráv o bezvýchodnosti situace, které mohlo oslabit morálku jednotek. Dnes se ale význam slova posunul. Je to spíš psychologická diagnóza civilního přežívání, která je rozšířenější, než si myslíte.
Defétista není ten, kdo se bojí selhání. Je to ten, kdo už rovnou ví, že to dopadne špatně, a radši se tak porazí sám, než aby mu to udělal svět. Podle psychologů je moderní defétismus častý zejména u lidí s chronickým stresem, nízkým sebevědomím a naučenou bezmocí. Tento pojem zavedl už v 60. letech psycholog Martin Seligman, jehož experimenty dokazují, že po sérii negativních zkušeností začíná organismus očekávat neúspěch automaticky, bez ohledu na skutečný potenciál úspěchu. Prostě to už ani nezkusí. Ale o tom si ještě řekneme.
Tenhle stav nepůsobí dramaticky. Nepotřebuje diagnózu ani antidepresiva. Jen vám v tichosti podrazí nohy pokaždé, když byste se měli zvednout a jít.
Zní vám to povědomě? Pak vás možná překvapí, že defétismus není jen o lenosti nebo pohodlnosti. Je to dobře zažraný vnitřní vzorec, který vás přesvědčuje, že „to stejně nemá smysl“. A v době, kdy scrollujeme stovky dokonale upravených životů na Instagramu a čteme, že „úspěšní vstávají ve čtyři ráno, medituji, běhají a zakládají startupy“, není divu, že si připadáme jako „zkažená várka“. Studie ukazují, že sociální sítě výrazně snižují sebevědomí a podporují negativní sebehodnocení, zejména u žen.
„Lidi dnes nepochybují o světě, ale o sobě,“ říká psychoterapeutka Mgr. Klára Jíchová, která se specializuje na emoční vyhoření a kognitivní poruchy sebehodnocení. „Vidím to denně – klienti přicházejí s úzkostmi, ale ve skutečnosti jen uvěřili tomu, že nejsou dost dobří. A že nikdy nebudou. A víte, co je nejděsivější? Že tenhle stav nepůsobí dramaticky. Nepotřebuje diagnózu ani antidepresiva. Jen vám v tichosti podrazí nohy pokaždé, když byste se měli zvednout a jít.“
Kdo je defétista? Eliška, Josef i Jarmil
Defétista není jen pesimista a není to ani realista, který „vidí věci tak, jak jsou“. Defétista je unikátní druh vnitřního sabotéra. Člověk, který si nevěří natolik, že si aktivně připraví půdu pro selhání. Nevěří v úspěch, a proto si ho ani nepřeje. A když už úspěch náhodou hrozí, raději ho sám podkope. Všechno je totiž lepší než čelit možnosti, že se o něco pokusí, a nevyjde to. Lepší je, když to nevyjde rovnou.
Třeba jako Eliška. Ta už čtyři roky přemýšlí, že založí vlastní značku papírnictví. Má hotové návrhy, sleduje trendy, zná výrobce. A přesto každý večer zase uklidí svoje portfolio zpátky do šuplíku.
Psycholožka Pauline Clanceová, která spolu s Suzanne Imes poprvé popsala fenomén syndromu podvodníka, píše ve studii: „Lidé s defétistickým myšlením často trpí nízkým sebehodnocením, které je vede k vnitřnímu přesvědčení, že selhání je nevyhnutelné. Proto se ani nesnaží.“ A tohle mentální nastavení se může projevovat různě: někteří defétisté se vyhýbají novým výzvám, jiní sice začnou, ale záhy se vzdají. Typické je například i chronické odkládání – takzvaná prokrastinace, která ale není leností, ale spíše strachem z neúspěchu.
Defétismus je ochranný štít před zklamáním. Když nic nezačneš, nemůžeš selhat.
Defétista své věty, jimiž odmítá sám sebe, nevnímá jako myšlenky. Vnímá je jako pravdu. A tahle „pravda“ pak řídí jeho rozhodování, vztahy, práci i zdraví. Defétista se nebojí neúspěchu – on s ním rovnou počítá. Největší nebezpečí není v tom, že člověk selže. Ale že se do ničeho už ani nepustí.
Defétista ráno nevstává s nadšením
Vstává s tichou únavou a pokrčením ramen. Není líný, jen jeho vnitřní hlas říká: „Nač to všechno?“ A tak se všechno odkládá – úkoly, rozhodnutí, život. Je to ochranný štít před zklamáním, protože když nic nezačneš, nemůžeš selhat.
A jaké jsou tedy typické příznaky?
- Nedokončování věcí, které vás dřív bavily.
- Přehnaný perfekcionismus, který maskuje strach: „Pokud to nebude dokonalé, je lepší to nevydat vůbec.“
- Věčné vyčkávání, „až přijde ten správný moment“.
- A samozřejmě: samomluva hodná armády trollů.
Jedna studie potvrdila, že chronická negativní sebereflexe zvyšuje míru pasivity a snižuje motivaci jednat. Podobně jako je tomu u Elišky. Eliška je krásný případ defétismu v balení talentované grafičky z Brna. Už čtyři roky kreslí vlastní motivy na zápisníky, dělá lettering, má v hlavě jméno značky, a dokonce i dodavatele. Ale místo e-shopu má složku s názvem „Až jednou“. „Mně to přijde tak amatérský…,“ říká. A když se jí zeptám, proč to aspoň nezkusí přes Etsy, jen pokrčí rameny: „To bych musela věřit, že někoho zaujmu.“ A ten vnitřní hlas? „Kdo by si koupil moje blbý zápisníky, když všude jsou miliony hezčích?“ A co na to její okolí? Klasika. „Vždyť to máš krásný! To musíš zkusit!“ A Eliška? Ta se usměje, poděkuje… a večer ten nápad potichu smaže. Pro jistotu.
Kultura výjimečnosti: pětiletý virtuos a sotva plnoletý CEO
Když vás poráží vlastní myšlenky, nemáte šanci. Nikdy nebylo tak snadné být přemožen sám sebou jako právě teď, kdy nahráváte době do karet. Je zrychlená, přepálená, vizuálně dokonalá a emočně studená a především naprosto nemilosrdná k pochybnostem. Sociální sítě jsou už dávno víc než digitální výkladní skříní. Jsou srovnávacím peklem.
První měsíce jsem zkoušel rekvalifikační kurzy, LinkedIn i pohovory. Jenže když vám pošesté dvacátník v mikině řekne, že ´váš profil se bohužel nehodí,´ něco to s vámi udělá“.
A pak je tu doba samotná: pandemie, války, inflace, klimatická úzkost. Psychická zátěž společnosti je trvale zvýšená – a s tím stoupá i bezmoc. No a do třetice je tu kultura výjimečnosti. Buď úžasný, nebo nic. TikTok je plný devatenáctiletých CEO a pětiletých pianistů. Když ti je čtyřicet a právě tě propustili z korporátu, působíš vedle nich jako zpomalená véháeska. Takhle se ale nejde zvednout, protože takhle se jen propadáte hlouběji do myšlenkového bahna.
Defétismus totiž často vzniká z nerealistických očekávání – jak by měl vypadat život, jak by měl člověk fungovat, kolik by měl zvládnout. Jenže srovnávání s ostatními – zvlášť těmi, které sledujeme online – vytváří zcela falešné měřítko úspěchu a snižuje naši schopnost realistického sebehodnocení. A pak už je to jen skluzavka. Od „nejsem dost dobrý“ k „radši to ani nebudu zkoušet“. Od „zkusím to“ k „nebudu si dělat iluze“.
Josef, ředitel ve výslužbě
Josef Přikryl (59 let) nosil vždy perfektně vyžehlené košile a i dnes zná nazpaměť vývoj kurzu koruny vůči euru. Svého času měl v šuplíku dva pasy kvůli obchodním cestám. A pak přišel rok 2021, covidová restrukturalizace a e-mail s předmětem „Změna organizační struktury“. V překladu: končíš. Po dvaceti letech, bez šance, bez ovací. Stručně a jasně se najednou ocitl doma u stolu, kde je jen ticho.
„Nejdřív jsem si říkal, že si jen odpočinu,“ vypráví Josef. „Ale po pár týdnech mi došlo, že mě už nikdo nehledá. Ani headhunteři. A já jsem vlastně... zmizel. První měsíce jsem zkoušel rekvalifikační kurzy, LinkedIn i pohovory. Jenže když vám pošesté dvacátník v mikině řekne, že ´váš profil se bohužel nehodí,´ něco to s vámi udělá“.
Podle jednoho průzkumu až 68 % lidí nad 55 let cítí, že trh práce s nimi nepočítá. Z nich více než polovina uvádí, že se vzdali aktivního hledání zaměstnání právě kvůli negativnímu očekávání výsledku. I pan Josef začal sám o sobě mluvit jako o „starém systému, který už není kompatibilní“. Nechodí na pohovory, nepíše CV. Místo toho tráví dny sledováním zpráv, opravou garáže a argumentací se svým vnitřním kritikem. „Říkám si, že bych mohl aspoň začít dělat něco bokem. Ale pak si pomyslím – proč? Stejně už mě nikdo nepotřebuje.“
A v tom je to „kouzlo“ defétismu. Nenastoupí hned, ale naopak se pomalu vplíží. Začnete jen trošku pochybovat. Pak si zvyknete. A nakonec si řeknete, že nemá cenu se vůbec snažit. Pan Josef je přitom chytrý, zkušený, charismatický. Ale jeho největší nepřítel už nesedí naproti u pohovoru. Sedí uvnitř jeho hlavy a má překvapivě přesvědčivý hlas.
Naučená bezmoc a jiné potvory
Martina Seligmana a jeho koncept naučené bezmoci (learned helplessness) už jsme zmínili. To je právě ten hlas, který vás odradí dřív, než se zvednete ze židle. A tenhle hlas není sám. Má posilu. Další součástí defétistického myšlení je kognitivní zkreslení, tedy specifický způsob, jakým si mozek vybírá a interpretuje informace. Typické je například selektivní vnímání neúspěchu: když se vám něco povede, zapomenete to. Když neuspějete, pamatujete si to navždy. „Lidé s defétistickým nastavením často nejsou líní – jen jsou v pasti vlastního vnitřního scénáře. Je to, jako by v sobě měli přesvědčení, že snaha je zbytečná. A čím víc neúspěchů, tím hlubší je ten scénář,“ píše A. T. Beck v knize Cognitive Therapy and the Emotional Disorders.
Reklama
Navíc negativní vnitřní monolog pak vede k úzkosti a ztrátě sebedůvěry. Ale co je pro nás trochu na uchlácholení, vnitřní monolog je naučený, nikoli vrozený. A co je naučené, může být i odnaučeno, i když ne lusknutím prstu. Když jste deset let přesvědčený, že nemáte na to, zvednout telefon, tak vás žádná motivační přednáška z YouTube nespasí. Klíčové je vůbec si všimnout, jak sami sebe sabotujete, a vyhledat pomoc.
Anebo si můžete zkusit dát jednoduchý test. Neoficiální, ale výmluvný:
- Když se vám něco povede, máte radost, nebo se cítíte jako podvodník?
- Když něco zvažujete, přemýšlíte víc o tom, jak to udělat, nebo proč to nedělat?
- Když někdo jiný uspěje, napadne vás, že „on je prostě lepší“?
Jestli jste si třikrát odpověděli „ano, jasně!“, nejste sami. Ale nejste ztracený případ. Znamená to jen, že máte jednoho velmi hlasitého vnitřního komentátora, kterému je možná na čase oponovat.
Jak defétismus překonat i bez pomoci
Základní pravidlo zní: nečekejte na motivaci, ta nepřijde. A už vůbec ne v případě, že jste defétista. Takže co dělat, když vás vlastní mozek drží v šachu?
1. Zkoušejte a vyhrávejte mikrosouboje
Psychologie tomu říká behavioral activation, aktivace skrze činy. Začněte něčím až směšně malým. Místo „napíšu knihu“ si dejte úkol „otevřu Word a napíšu název“. Místo „najdu novou práci“ zkuste „otevřu si záložku s pracovním portálem“. Důkaz, že něco děláte, aktivuje centra odměny v mozku a snižuje vnímanou bezmoc.
2. Mluvte se sebou jako s kámošem, ne jako s idiotem
Když vám kamarád řekne, že má strach z pohovoru, neřeknete mu: „No jasně, protože jsi úplně neschopnej.“ Ale přesto tohle řeknete sami sobě, každý den. Vědomá práce s vnitřním dialogem má výrazný dopad na sebevědomí a rozhodování, a to zejména u žen. „Radím klientkám poměrně jednoduchý trik. Aby si napsaly pro sebe věty, které o sobě často říkají, a představily si, že je říkají někomu, koho mají rády. Jsou pořád tak v pohodě? Téměř všechny klientky zjistí, že se k sobě chovají špatně, tvrdě, bez respektu,“ říká pro Flowee psychoterapeutka Mgr. Klára Jíchová.
3. Oddělujte fakta od katastrofických předpokladů
Defétisté často netrpí nedostatkem inteligence, ale přebytkem katastrofických scénářů. „Když to zkusím, ztrapním se.“ Ale tak to není. A s tím mohou pomoci terapeutické techniky kognitivně behaviorální terapie, které učí lidi nahrazovat katastrofické myšlenky realistickými výklady.
4. Neporovnávejte začátek s cizím vrcholem
I když vaše první kroky budou vypadat vedle cizích instagramových highlightů jako Lego vedle dřevěných kostiček po babičce, nevadí to. Nikdo nesdílí svoje první verze. Srovnávání je přirozené, ale destruktivní. A navíc vy tvoříte svoji verzi, ne remake někoho jiného.
Na první pohled vypadají Eliška i Josef jako lenoši. Nebo přecitlivělí. Či věčně váhající. Ve skutečnosti ale žijí ve světě, kde jakýkoli pokus o akci rovná se potencionální výbuch, takže je jednodušší nic. Jenže právě tohle nic se stává denní realitou. Když navíc defétistovi řeknete, že to zvládne, nepácháte víc škody než užitku. Protože defétista vám nevěří a vaše slova nebere jako podporu, ale jako výčitku. „Zvládneš to“ v jeho hlavě zní jako: „Tak proč už jsi to neudělal?“
Dnes si vsaďte. Sami na sebe
Možná si právě říkáte, že jste se v tom našli. Že jste přesně ten typ, co nikdy nedotáhne věci do konce. Zkuste dnes udělat jednu věc jinak. Jednu maličkost. Napište e-mail, který odkládáte. Odpovězte na zprávu, kterou ignorujete. Připravte si hrnek na ranní kafe, protože víte, že ráno bude boj. Vsadit na sebe neznamená být dokonalý, ale znamená to aspoň trochu věřit, že máte právo to zkusit.
Tak to neodkládejte a nastavte si cíl. Ne heroický ani monumentální. Jen takový, který zní: „Zkusím s tím defétismem aspoň na chvilku nesouhlasit.“ Protože někdy je malý vnitřní nesouhlas začátkem velkého skoku.
