„Ne, nevím, co je skibidi, vyflexit ani to třetí, co jsi říkala a už si to ani nepamatuji,“ tvářím se potupně a dcera na prahu puberty zaklátí dlouhýma rukama a nohama, které jí přes noc zase vyrostly, a s výrazem vítězství se skácí na gauč a čeká, co „mama hotel“ nabídne k snídani.
Naše malé chlapečky a holčičky si jednoho dne začne volat život. A pro všechny zúčastněné to často bývá boj o zachování si duševního zdraví. Začne to prepubertou kolem desátého roku a dalších deset let se podobá jízdě po rozbouřeném moři. Abyste nepanikařili, že je to po celou dobu jen lítý boj.
Nejkritičtější je věk mezi 12–14 rokem, kterému se říká období druhého negativismu. První období negativismu jste jako rodiče jistě zaznamenali, ale možná zase raději vytěsnili, když jste měli doma batole, jehož oblíbenou činností bylo seknout sebou na veřejnosti a hystericky se dožadovat svých potřeb.
Za všechno mohou hormony? Omyl
Období puberty a adolescence se podobá minovému poli. Náctiletí jsou náladoví, impulzivní, nudí se, dělají scény, odmlouvají a nedávají pozor. Z jejich pokoje se line zápach, který je směsicí pižma a pizzy pod postelí, co je tam už měsíc. Riziko, že tam něco ožije a zamrká to na vás, je dost vysoké. Většina z nás má tendenci říkat „za to můžou ty hormony“, jako by teenageři vypili magický koktejl, který v nich vyvolává bezohlednost vůči všemu a všem. Ve skutečnosti ale obviňujeme spíše posla zpráv než samotnou příčinu.
Některé změny je sice možné vysvětlit pomocí hormonů, v mozku puberťáka se toho ale děje mnohem víc. Jak uvádí F. E. Jensen v knize Mozek teenagera, dospívající nemají vyšší hladiny hormonů než dospělí, jen na ně jinak reagují.
Když má vaše tříleté dítě záchvat vzteku, shodíte to na hormony? Samozřejmě, že ne. Jednoduše si uvědomujeme, že se neumí ovládat a svým způsobem se dá říct to samé i o dospívajících.
Mladí lidé nemají přední část mozku plně vyvinutou a zbytek mozkové kůry se jim rekonstruuje. To má za následky riskantní chování.
Vědci z Downstate Medical Center (SUNY) pod vedením Dr. Sheryl Smith v roce 2007 objevili něco opravdu překvapivého. Hormon zvaný THP (neboli allopregnanolon), který obvykle dospělým pomáhá ulevit od úzkosti, má u puberťáků zcela opačný účinek, místo uklidnění úzkost ještě zvyšuje. Tato studie krásně ukazuje, že za „pubertální drama“ může nejen kolísání hormonů, ale i způsob, jak mozek na tyto hormony reaguje. Takže příště, když vaše dítě „šílí“ a vy si říkáte, co se to děje, vzpomeňte si, ono za to nemůže.
Mezi kočkou a ještěrkou. Přestavba mozku teenagerů
To je jenom malý příklad toho, co se s vaším potomkem po biologické stránce děje. Ano, dospívání s sebou přináší růst vousů a prsou, ale mnohem zásadnější je přestavba mozku. Je to podobné jako rekonstrukce bytu, kde vám zatím funguje jen komora a záchod, chaos je všudypřítomný.
Jensen ve své knize odhaluje, že dospívání je divokou rekonstrukcí mozku, kde probíhá proces zvaný pruning. To je proces prořezávání, kdy se odstraňují spojení mezi neurony. Podle studie mozek v tomto období odstraňuje až 50 procent spojů, aby do budoucna zefektivnil svou síť. Představte si, jaké to je, když vám někdo z hlavy vezme pár kusů funkčních částí, a vy musíte čekat, než se celý systém předělá. Jako by to nebylo málo, prefrontální kůra, vývojově vyšší část mozku zodpovědná za plánování a sebeovládání, je přitom ještě nedodělaná. „Teenageři mají mozek jako auto bez brzd,“ říká Jensen.
Naopak limbický systém, který sdílíme se savci a který řídí emoce, je v této době už plně funkční a jede na plné obrátky. Vzrušení a impulzy jsou v pubertálním mozku dominantní, nemá je co brzdit. Zvlášť aktivní je amygdala, oblast mozku odpovědná za strach a emocionální reakce. To vysvětluje, proč i drobný problém může teenager vnímat jako naprostou katastrofu.
Abychom si to zjednodušili, vývojově starší části mozku, které mají plazi a savci, fungují velmi dobře, bohužel, novější mozek typický pro člověka, je nedodělaný, a ještě ke všemu v přestavbě. Takže, s lehkou nadsázku, vaše dítě je v tomto období něco mezi kočkou a ještěrkou. Studie ukazují, že vývoj mozku pokračuje až do 25. roku života. Jinými slovy: když se pubertální rekonstrukce chýlí ke konci, mozek má konečně hotové všechny své „pokojíčky“ a teenager se stává dospělým nejen na papíře, ale i biologicky.
Věděl jsem, že je něco špatně
Považujeme-li se my dospělí za odpovědné a civilizované, můžeme za to poděkovat právě mozkové kůře a čelním lalokům. Jak je uvedeno výše, mladí lidé nemají přední část mozku plně vyvinutou a zbytek mozkové kůry se jim rekonstruuje. To má za následky riskantní chování. Jako rodič byste měli zvážit, jestli je opravdu důležité, aby měl váš syn uklizený pokoj, a jestli je nutné kibicovat dceru za to, že v zimě chodí v tričku, které končí vysoko nad pupíkem. Podstatná je ochrana dítěte, které nemá v mozku funkční části, jež by jej brzdily.
Reklama
„V noci mi zazvonil telefon, byla to dcera a hned jsem věděl, že je něco špatně,“ vypráví pro Flowee otec mladé dívky, který chce kvůli dceři zůstat v anonymitě. Říkejme mu třeba Petr. Věděl, že šla s kamarády večer ven, vždycky byla spolehlivá a hlásila, kde je a kdy přijde. „Byla s partou u Vltavy, pili tam, možná si dali i trávu, každopádně jeden z nich skončil v bezvědomí,“ pokračuje dál ve svém vyprávění Petr. „Hned jsem tam jel, společně jsme volali záchranku, mezitím ten kluk nabral vědomí a celkem dobře to dopadlo. Vážím si dcery, že má ke mně důvěru a volala mi to, zároveň mě děsí, co všechno se může stát,“ uzavírá Petr.
Pokud ovšem existuje jedna důležitá rada, co by měli rodiče teenagerů vědět, je to následující věc.
Všechno jim opakujte
Představte si, že svému teenagerovi říkáte: „Nezapomeň si udělat úkoly a večer zavolat babičce.“ On přikývne, ale o pár hodin se válí na gauči s telefonem a úkoly jsou v nedohlednu. Frustruje vás to? Nejste sami. Neurovědkyně Frances E. Jensen má jasnou radu: zapomeňte na obecná nařízení typu „tohle musíš, tamto nesmíš“. Místo toho jim „napumpujte do hlavy skutečné příběhy se skutečnými důsledky“. A nezalekněte se, že už to slyšeli stokrát, jejich mozek je prostě ještě ve výstavbě a opakování je klíčem.
Proč tolik opakovat? Odpověď leží v čelních lalocích, konkrétně ve zmíněné prefrontální kůře. Jednou z jejích klíčových funkcí je prospektivní paměť, schopnost držet v hlavě plán, že třeba po škole musí člověk něco udělat.
Tady se rada autora knihy propojuje s realitou mozku. Když teenagerům říkáte „nezapomeň“, jejich nedozrálá prefrontální kůra to prostě nemusí zpracovat. Obecné příkazy jako „buď zodpovědný a nedělej žádné hlouposti“ jsou pro ně jako mlha, rychle se rozplynou. Místo toho potřebují konkrétní příběhy s důsledky, které aktivují jejich limbický systém, centrum emocí. „Pamatuješ, jak Petržel zapomněl na projekt, a musel opakovat ročník?“ Takové příklady se lépe ukládají do paměti.
Puberta není vzdor z rozmaru. Je to období velké biologické přestavby, kdy mozek teprve dostává svou konečnou podobu. Naši dospívající proto často nejednají schválně „hloupě“, „drze“ nebo „nezodpovědně“. Jednají podle toho, co jim momentálně jejich vývojově nehotový mozek umožňuje.
Pokud to jako rodiče pochopíme, máme větší šanci neztrácet nervy. Možná to někdy vypadá, že na druhé straně je jen protivný mimozemšťan v teplákách s kapucí, ale uvnitř se formuje budoucí dospělý člověk. My jsme jeho průvodci, a jak se říká, když se k vám dítě obrací zády, neodvracejte se ale vy od něj.
