Proč klejeme? Proč skoro všechna sprostá slova obsahují „r“? „Proletáři všech zemí polibte si ,prrrdel‘. To se mi ulevilo,“ říká v Pelíškách Jiří Kodet. A o tom to je.
Klejeme, abychom si ulevili. A „r“ nám v tom pomáhá. Zhluboka se nadechneme a to nádherné drnčivé „r“ si zkrátka užijeme: „doprrrrrdele“, a ještě se u toho předkloníme a zhluboka vydechneme. Samozřejmě si pohlídáme, aby nás u toho nikdo neviděl.
Hezká scénka se odehrála i v americké romantické komedii z roku 1994 s názvem Čtyři svatby a jeden pohřeb, nominované na dva Oscary. „Prdel, prdel, prdel,“ ulevuje si Hugh Grant v kostele na svatbě Andie MacDowellové, kterou roky tajně miluje. V tom ze zákristie vyjde farář a oddávající v jedné osobě a shovívavě se usměje. „Slovní cvičení,“ snaží se situaci zachránit Grant. „Taky se vždy potřebuji rozmluvit,“ odvětí kněz. „Jen slova volím jiná.“
Opravdu je to takové faux pas?
Mluvit sprostě se nemá, a už vůbec ne ve slušné společnosti. Kdo to řekl, už dnes nezjistíme, ale faktem zůstává, že ve středověku sprostá slova neexistovala. Respektive žádné z běžně užívaných slov nebylo považované za vulgární. To přinesl až novověk, kdy se šlechta potřebovala vymezit vůči obyčejným lidem. Ze svého slovníku vyřadila slova, která se běžně užívala při práci s dobytkem a na poli. Tak vznikla slova neslušná neboli sprostá, ale jejich původní význam byl vlastně nevinný. Vývoj nezastavíme, a tak se jednou může stát, že slova, která nám dnes přijdou v pohodě, se jednou stanou nejhrubší nadávkou.
Uvolňujeme tím napětí
V knize Psychologie komunikace její autor Zbyněk Vybíral tvrdí, že vulgárními výrazy uvolňujeme napětí, zklamání či pocity frustrace z toho, že se nám něco nepovedlo, něco jsme pokazili, nebo něco pokazil někdo jiný. Nadávka je podle Zdeňka Vybírala emočně intenzivní slovo, jímž můžeme chtít někoho zastrašit, dodat si odvahy, užít si pocitu převahy nebo demonstrovat, že patříme do skupiny „ostrých hochů“. Expresivní výrazy ale požívají i lidé vystrašení, nebo pociťující úzkost.
Reklama
Nejvíc klejí chytří
Mýlí se ten, kdo má za to, že sprostě se kleje jen v podnicích čtvrté cenové skupiny, kam chodí pouze lidé s nižším vzděláním a IQ. Opak je pravdou. V časopise Ekonom zmínili výzkum Timothyho Jaye, emeritního profesora psychologie na Massachusetts College of Liberal Arts, z něhož vyplynulo, že klení je naopak známkou nejen vyšší inteligence, ale zejména verbální obratnosti.
Až přistihnete potomka, jak se baví se spolužákem stylem, za nějž by se nemusel stydět ani dlaždič, v duchu zaplesejte. Pochválit ho samozřejmě nemůžete, ale když si nebudete vědět rady s odpovědí na otázku, proč se vlastně nesmí mluvit sprostě, vypomozte si knihou od politoložky Anny Durnové: Proč existují sprostá slova, když se nesmějí říkat? Dobrá otázka, nemyslíte? Ale zpět k výzkumu.
„Lidé, kteří jsou obratní ve svém jazyce, jsou dobří i v tvorbě nadávek,“ řekl pro web CNN Timothy Jay, podle něhož mohou být nadávky spojeny i se sociální inteligencí. „Mít strategii, poznat, kde a kdy je vhodné nadávat, a kdy ne, je sociální kognitivní dovednost, podobně jako vybrat si správné oblečení pro správnou příležitost. Je to docela sofistikovaný sociální nástroj,“ vysvětloval s tím, že nadávání může ukazovat, nejen že jste chytří, ale být i dokladem vaší upřímnosti.
Vnitřní konflikt
Zbyněk Vybíral sestavil přehled nejčastějších důvodů, proč pociťujeme nutkání klít, ať už je to vědomě, nebo ne. V každém případě člověk, který často užívá sprostá slova, na sebe prozrazuje, že má nějaký problém, že v sobě řeší konflikt. Podle psychologa nejčastěji klejeme, když potřebujeme uvolnit napětí či frustraci, ventilujeme tak zklamání, zlobu, naštvání, podráždění, jedná se o jakési odčerpání agrese. Je to podobné jako s výkřikem, který je zvukově intenzivnější výdej energie, nadávka naopak obsahově. Všimněte si, že při nadávce většinou zvyšujeme hlas, čímž vlastně zdvojnásobujeme intenzitu.
Patří sem i povzbuzení
Expresivními výrazy si pomáháme také v okamžiku, kdy se potřebujeme vyhecovat. Řeknete-li poraženecky: „nemám na to,“ házíte pomyslnou flintu předčasně do žita. Jiné je: „mám na to“, ale stále je to velký rozdíl proti: „já na to, kurva, mám“, kdy zintenzivníte vnitřní povzbuzení. Další v řadě, kdy podle Zbyňka Vybírala dochází k nadužívání vulgárních výrazů, je, chceme-li se začlenit do konkrétní skupiny.
Zatímco v Čechách nás něco spíš nasere, a když nás někdo naštve, pošleme ho do prdele, Morava má v tomto ohledu blíž ke Slovensku či Polsku, kde se jebe apod.
Sprostá slova pak mohou sloužit jako určitý odznak či symbol skupinové příslušnosti. Důležitým kritériem je úzkost, o níž už byla řeč, ale i snaha o odlišení, mluvím sprostě, abych se odlišil od tzv. slušňáků, kterých si třeba z nějakého důvodu nevážím. A pak je to samozřejmě nápodoba, což se týká hlavně dětí. Opět si vypomůžeme kultovními Pelíšky, kde Eva Holubová coby učitelka napíše na tabuli slovíčko „prcat“. Nikdo z rodičů nechápe, kde to děti vzaly. „Od nás to nemají,“ řekne důrazně učitelka. Taky se tak divíte, když přinese dítě poznámku za to, že mluví sprostě? Od vás to přece mít nemůže. I když…
Kleje se všude, ale ne stejně
Klení by se obecně dalo rozdělit do tří skupin – sexuální, análně vylučovací a eschatologické neboli týkající se posmrtného života. Dříve sem patřilo i to náboženské, ale to již ztratilo svoji expresivní hodnotu – krucifix, hergot či krucinál už dnes nikoho nepohorší ani nikomu neuleví.
Kleje se všude na světě, ale ne všude stejně. Zatímco v zemích spíše na východ od našich hranic se nadávky rekrutují ze sexuální oblasti, např. „jebem tvoju mať“, u nás, ale také v německy mluvících zemích, jsou to nadávky spíše análně vylučovací. Všechny české nadávky s výjimkou nově vzniklé „kurvy“ představují lidské výkaly, vylučovací orgány a procesy s vylučováním spojené. Nadávky ze sexuální oblasti s běžným slovanským „jeb“ v češtině neznáme. Politovat můžeme jen pana Jebavého, pár jich u nás máme.
A na závěr se zastavme u jedné z nejvulgárnějších nadávek pro muže neboli „čůrák“ – původ tohoto slova je zcela nevinný a běžně se používá u dětí: „nechce se ti čůrat?“ „hezky se vyčůrej“ apod. Jak se z toho asi stala vulgarita?
Rozdíl mezi Čechy a Moravou
Je s podivem, že rozdíly, jak o nich píšeme výše, tedy sexuální a análně vyměšovací, jsou i v rámci naší malé země. Zatímco v Čechách nás něco spíš nasere, a když nás někdo naštve, pošleme ho do prdele, Morava má v tomto ohledu blíž ke Slovensku či Polsku, kde se jebe apod. Z výzkumu ale vyplynula ještě jedna zajímavá skutečnost, a to, že si sice zanadáváme, máme-li tu potřebu, ale nedá se říct, že bychom s použitými výrazy byli v pohodě. Většinově je považujeme za velmi vulgární.
Neboli klejeme, ale trochu se za to stydíme.
