Přešel mě naštěstí až v synových šesti letech, takže jsem měla poměrně dost klidných let, aspoň co se vzdělání mého potomka týče. Neměla jsem pocit, že u dítěte, které ještě ani netuší, že je něco jiného než školka, je třeba řešit to, jestli udělá medicínu s červeným diplomem. Fakt ale je, že jedna má známá školu pro svou dceru skutečně řešila od jejích tří let. A není sama, takových matek, ambiciózních, ustaraných anebo přehnaně starostlivých, je asi spousta.
„Když jsem zjistila, že sousedka dala přihlášku do Montessori přípravky už ve dvou a půl letech věku jejího dítěte, okamžitě jsem si přestala lakovat nehty a začala panikařit,“ svěřuje se sarkasticky právnička Karolína, matka čtyřletého Šimona. Scéna je až směšně typická. Dítě ještě pořádně ani nevysloví slovo „snídaně“ – ano, to je těžší než „máma“ nebo „auto“, a už má za sebou IQ test, zápis do šachového kroužku, úvod do logického myšlení a jednu diagnostiku školní zralosti. Nekecám!
Na českém internetu, kde se rodiče ve skupinách baví o vzdělání svých dětí, to totiž vře, a to už skutečně desítky let. Diskuse pod články na eMiminu připomínají válečné pole: Montessori vs. Waldorf, tyto školy versus tradiční výuka, klasika vs. scio, městská základka vs. Open Gate. A to dítě ještě ani neumí držet tužku.
Denně jeden kroužek a matka s jazykem na vestě
Ve stejných skupinách, ale i jinde se pak rozebírá, jaký počet kroužků je pro děti jakého věku vhodný. Tatáž má známá, co řešila školu své dcery od jejích tří let, se dostala do stadia, kdy měla ona holčička i více kroužků denně než jeden ve čtyřech a pěti letech. Ona to dávala s úsměvem temperamentní čtyřleťačky, její maminka s odhodlaným výrazem ambiciózní matky, která sice umírá, ale „chce, aby z ní něco bylo“. Tato věta je něco jako zaklínadlo v Bradavicích.
„Jsem rád, že jsem to podchytil včas,“ říká táta spokojeně. Když se zeptáte dcery, jak se má, řekne: „Dost mi šrotí hlava.“
Ambice rodičů sice nejsou až tak nové, ale tempo, s jakým se dnes rozhoduje o vzdělávací dráze dítěte, je až zarážející. Zásadní zvrat přinesla pandemie, kdy rodiče ztratili důvěru v systém a začali hledat „lepší možnosti“. A odtud už není cesty zpět. Jak totiž ukazují i výroční zprávy České školní inspekce, na kvalitě školy skutečně záleží, ale ne vždy tak, jak si představujeme.
Dítě jako projekt: Úvod do strategie ambiciózních rodičů
„Není to přece jenom první třída. Je to celý začátek toho, jak se bude Vendulka stavět ke vzdělávání. A začátky jsou nejdůležitější. Chci, aby měla dobré vzdělání, aby z ní něco bylo,“ opakuje si jako mantru padesátiletá Jarmila. A podobně popisuje své pohnutky Matěj (41 let), marketingový specialista, který své dítě přihlásil na školní přípravku s třífázovým testováním. Dnes je jeho pětiletá dcera (jméno neuvádíme záměrně) schopná, naštěstí trochu svými slovy, definovat rozdíl mezi emocí a pocitem a ve volném čase skládá japonské haiku. „Jsem rád, že jsem to podchytil včas,“ říká spokojeně. Když se zeptáte dcery, jak se má, řekne: „Dost mi šrotí hlava.“
Rodiče dnes nechtějí pro své ratolesti jen „dobré vzdělání“. Chtějí takové ty věci, které se dnes skloňují i ve firemní kultuře, jako je náskok, konkurenční výhoda, správné prostředí, jazykový rozvoj, soft skills. Jenže ono to pak někdy vypadá, že dítě už není jen dítě, ale součást projektového řízení, s přesným plánem, harmonogramem a milníky, od logopedie od školky přes kurz robotiky až po letní školu argumentace. Hrůza! Jak to mají ti malí človíčkové zvládnout, když by si nejradši hráli se zvířaty, nebo stavěli bunkry pro dinosaury.
Podle psycholožky Mgr. Jany Březinové jsou dnes nároky na děti mnohem vyšší než bývaly na jejich rodiče v jejich dětství: „Rodiče si do dítěte často projektují vlastní nesplněné ambice. Místo podpory se pak dítě setkává s tlakem, který vůbec neodpovídá jeho vývojovým možnostem. Rozumím tomu, ono abychom byli fér, tak snaha o to dát dítěti co nejlepší start je pochopitelná. Jenže ve chvíli, kdy se do prvního ročníku přihlašují děti s portfoliem rozsáhlejším než absolvent bakaláře, začíná to být společensky znepokojující. Děti mají nárok na dětství.“
Změna trvalého pobytu je v některých částech metropole běžná. A všichni víme, že to není úplně fér – ale taky, že jinak by to nešlo,“ dodává Lucie.
S tímto názorem souhlasí na svých webových stránkách i psychoterapeutka Eva Labusová. „Děti toho mívají uloženo mnohem víc, než jim prospívá. Výborně se učit. Ovládnout cizí jazyky. Hrát na hudební nástroj nebo proniknout do jiného umění. Sportovat. Vyhrávat. Mnohé současné děti jsou pod obrovským tlakem. Nevystavují se mu spontánně, pouze následují vedení a pokynů svých rodičů či učitelů. Minimálně do té doby, než s dosažením určité samostatnosti převezmou jejich pohled na svět: Kdo nevyniká a nepodává mimořádný výkon, není úspěšný. Tento – dnes zjevný – trend má však své oběti. Jsou jimi právě zmíněné děti. Za přetěžování platí víc, než se na první pohled zdá. Vnější úspěch bývá vykoupen vnitřním odcizením a často i chronickou únavou nebo nemocemi.“
A výsledek? Volný čas je neznámý pojem
Stejně jako dcera mé známé spousta dětí dnes nemá volný čas. Sama to vidím u syna, který má kroužky čtyřikrát týdně. Často mě poprosí, jestli by nemohl zůstat doma hrát si raději se zoo, protože si skoro vůbec nehraje. A já ho nechávám.
Jenže jiné děti předškolního věku nebo mladšího školního věku se velmi rychle ocitají na horské dráze permanentního snažení a soupeření s druhými. Chybí jim pak možnost zastavit se a vydechnout, hrát si. „Každé dítě potřebuje mít nerušenou možnost být samo se sebou a intuitivně vnímat otázky, které by k útlému věku za podpory nejbližších pečovatelů rozhodně měly patřit: Kdo vlastně jsem? K čemu se hodím? Co cítím? Co mne baví? Líbí se mi, jak žiju?“ říká pro Flowee psycholožka Jana Březinová.
Kvalita českých základek: Proč nálepka „nejlepší školy v kraji“ často nestačí
V roce 2023 vydala Česká školní inspekce onu již zmíněnou komplexní Zprávu o stavu vzdělávání, která ukázala, že rozdíly mezi školami nejsou jen otázkou rozdílu mezi městem a vesnicí. Jsou stejně výrazné i uvnitř jednotlivých měst, bez ohledu na to, zda je to Praha nebo menší okresní město. Zatímco jedna škola dosahuje špičkových výsledků v matematice a jazykové gramotnosti, o dvě ulice dál se žáci potýkají s absencí kvalifikovaných učitelů a podprůměrnými výsledky.
Problémem je i přetrvávající segregace dětí podle socioekonomického zázemí. Některé školy se de facto stávají ghetty, jiné elitními kluby. Podle zcela nového výzkumu PAQ Research mají školy s vysokým podílem žáků z chudších rodin téměř o třetinu horší výsledky v testech než ty „elitní“. A pozor, už ve třetí třídě!
Co zvažovat při výběru základní školy
- Atmosféra ve škole – Děti v ní tráví stovky hodin ročně. Jak to tam „dýchá“?
- Osobnost učitelů a vedení – Učitel je klíčová osoba. Zajímá se o děti jako o osobnosti?
- Poměr výkonu a tlaku – Škola může být náročná, ale zdravě. Ne až na hranici vyhoření.
- Způsob hodnocení – Jsou to jen známky, nebo i slovní zpětná vazba, pochvala, podpora?
- Velikost tříd a individuální přístup – Menší třídy znamenají víc prostoru pro každé dítě.
- Dostupnost podpory (psycholog, speciální pedagog) – Mají tam někoho, kdo pomáhá, když je dítě „jiné“?
- Reálné reference rodičů – Zeptejte se někoho, kdo tam má dítě. Anebo se jděte prostě podívat.
Ve chvíli, kdy je nějaká škola považována za „lepší“, hlásí se na ni dvojnásobek dětí, než jakou má kapacitu. Pak nastává boj o místa a trvalý pobyt se náhle mění jako na běžícím pásu, což vědí i ředitelé těch „dobrých státních škol“ a vlastně i ti v těch soukromých. I tam se totiž o místa „tak zvaně losuje“. A rodiče jsou kreativní. A školné ďábelsky drahé.
„Rodiče mají tendenci hodnotit školu podle její fasády, pověsti nebo toho, jestli tam chodí děti z 'dobrých rodin'. Jenže kvalita výuky je komplexní a nedá se snadno přečíst z webu školy,“ vysvětluje učitel jedné pražské školy Marek Novák, který se zajímá i o vzdělávací politiku. Klíčové podle něj není, kam dále škola děti dostane, ale kam je posune. A to je rozdíl, který většina rodičů zatím nevnímá.
Zásadním nástrojem pro hodnocení škol by mohla být datová platforma InspIS – veřejně dostupný nástroj od ČŠI, kde se dá najít inspekční zpráva ke každé škole v ČR. Jenže kdo z rodičů ví, že něco takového vůbec existuje?
Jen málokdo...
A rodiče se proto pídí všude možně i nemožně, aby dítko dostali do školy. Ti bohatší to mají o něco jednodušší, protože jim nevadí zaplatit školně ve výši několika desítek až po několik vyšších set tisíc korun za rok. Ostatní se pídí po co nejlepší státní základní škole v okolí.
Ale o těch se ví a dostat se tam je nadlidský úkol. Takže vlastně odtud i titulek článku: Dostat dítě na dobrou školu a nebýt milionář je skutečně problém. Přitom, jak říká portál EduIn, základky s lepšími výsledky než víceletá gymnázia existují.
Spádová past: Trvalý pobyt u tety a jiná magie českých rodičů
„Změnili jsme trvalý pobyt do garsonky po babičce, kterou jsme rok nevyužívali. Teď už víme, že se to vyplatilo – spadáme do školy, kterou jsme chtěli,“ říká bez mrknutí oka Lucie, maminka šestileté Emy z Prahy 8. Není jediná. Sama jsem se dokonce setkala s tím, že mi ředitelka školy skutečně nabídla, že si mého syna přihlásí k sobě domů, anebo do domu, který teprve staví, aby mohl chodit do nejlepší školy v okolí. „Změna trvalého pobytu je v některých částech metropole běžná. A všichni víme, že to není úplně fér – ale taky, že jinak by to nešlo,“ dodává Lucie.
Děti tam měly prezentovat už v první třídě. Fajn, ale když neumí napsat jednoduchou větu bez chyby, není to trochu divadlo?
Ve chvíli, kdy je nějaká škola považována za „lepší“, hlásí se na ni dvojnásobek dětí, než jakou má kapacitu. Pak nastává boj o místa a trvalý pobyt se náhle mění jako na běžícím pásu, což vědí i ředitelé těch „dobrých státních škol“ a vlastně i ti v těch soukromých. I tam se totiž o místa „tak zvaně losuje“. A rodiče jsou kreativní. A školné ďábelsky drahé.
Školné jako hypotéka?
Ano, a to bez nadsázky. A přitom existují i státní školy, kde děti milují pondělí. Pan Václav Boháč je IT specialista a žije s rodinou na okraji Prahy. Jeho syn Matyáš chodí na základní školu v místě bydliště, která má pověst jedné z nejprogresivnějších státních škol ve středních Čechách. „Mají školní televizi, vlastní podcast, děti chodí na workshopy do Národní galerie. Nejsou to žádní hipsteři, ale škola má tah na branku. Všichni znají ředitelku jménem. Je to taková naše školní superhrdinka,“ říká s úsměvem.
A právě osoba ředitelky nebo ředitele je často zlomovým faktorem. Škola totiž není jen budova, ale především komunita. A když má škola vizionářské vedení, nebojí se inovací, naslouchá rodičům i dětem a nastaví zdravou vnitřní kulturu, může doslova zářit i bez mezinárodní akreditace nebo zahrady ve stylu francouzského zámečku. Pořád si živě pamatuju, jak jsem před několika měsíci odcházela z jedné takové školy se slzami v očích a nevěřila, že taková státní škola existuje! Milionářka nejsem, bohužel, takže za podobnou volbu jsem byla šťastná.
A takových respektovaných škol je naštěstí hodně, ale dětí ještě víc. Některé takové školy učí podle principů formativního hodnocení, mají tým školních psychologů, děti neznají známky, ale dostávají popisnou zpětnou vazbu. A školné? Nula. Zároveň ale nelze ignorovat ani fakt, že některé soukromé školy nabízejí to, co veřejné (zatím) nemohou. Menší počet dětí ve třídách, výuku v angličtině, mezinárodní certifikace, robotiku nebo individuální přístup k dětem s poruchami učení. Anebo naopak péči o děti nadané. To všechno ale něco stojí. Například za ScioŠkoly zaplatíte měsíční školné cca 8 000 až 11 000 Kč, v pražském PORGu přes 300 000 ročně, v PED Academy 170 000 ročně a v Open Gate 210 000 Kč ročně s možností stipendia. Protáčejí se vám panenky? A to jsou i školy mnohem dražší. Třeba Riverside v Praze stojí od 489 tisíc ročně v první třídě až do 674 tisíc ročně za senior high (16–17 let).
„Zaplatíme za to ročně víc než za naše auto,“ říká s nadsázkou Dana, jejíž dcera chodí do první třídy na jedné takové pražské soukromé škole. „Ale přístup je tam neuvěřitelný. Děti jsou bezvýhradně podporovány. Hodně pracují s emocemi, mají každý týden komunitní kruh. Učitelka mi po dvou týdnech volala, že dcera asi potřebuje víc času na adaptaci, protože se ráno rozhlíží po třídě déle než ostatní. Chápete to? To je úplně jiný vesmír.“
Zkušenosti rodičů však bývají smíšené. Některé soukromé školy nezaručují lepší výsledky, ale spíš sociální bublinu, kde se děti naučí „jak se pohybovat mezi úspěšnými“. Jiní rodiče si stěžují na nedostatečnou zpětnou vazbu, nízkou kvalifikaci učitelů (zejména v alternativních školách) nebo slabý důraz na klasické znalosti.
Škola může rozdělit rodiče i děti
„Když jsme vybírali školu, tak jsme si s manželem dělali excelovou tabulku – hodnocení ČŠI, výsledky v matematice, poměr dětí na učitele, dokonce jsme sledovali jejich instagram, jak komunikují s rodiči. Připadali jsme si jak headhunteři v korporátu,“ směje se Lenka, architektka z Brna. Její dcera nakonec nastoupila do státní školy se silným důrazem na kritické myšlení a občanskou výchovu. „Ale byla to vědomá volba. Nešli jsme po pozlátku, ale po obsahu.“
„Já bych chtěl jen školu, kde se na mě neřve. A taky kde není moc testů,“ říká potichu devítiletý Tomáš.
Zatímco někteří rodiče sázejí na prestižní jméno školy, jiní volí srdcem – podle přístupu učitelů, školní atmosféry nebo okolí. „Mě přesvědčila učitelka. Byla lidská, empatická, mluvila o dětech jako o osobnostech. Když jsem se jí zeptala, co dělat, když moje dcera špatně navazuje vztahy, řekla: Nejdřív ji pochopíme, pak začneme budovat důvěru. To mě dostalo,“ říká Daniela ze Strakonic (39 let), která nakonec soukromou variantu odmítla.
Ale jsou i ti, kdo volili „školu snů“, a dostali se do tvrdé reality. Eva, která dala syna na prestižní soukromou školu, později zjistila, že za nablýskanou fasádou se skrývá chaotické vedení, přetížení učitelé a absence základních dovedností. „Děti tam měly prezentovat už v první třídě. Fajn, ale když neumí napsat jednoduchou větu bez chyby, není to trochu divadlo?“ ptá se teď, s odstupem.
A pak tu jsou ony. Děti. „Já bych chtěl jen školu, kde se na mě neřve. A taky kde není moc testů,“ říká potichu devítiletý Tomáš. „U nás ve škole máme bodíky za všechno. Když si zapomenu penál, mám mínus. Mám z toho někdy špatný spaní,“ říká osmiletá Eliška. „Mě to baví. Učitelka je v pohodě, můžu jí říct, když něčemu nerozumím. A když jsem jednou brečela, dala mi pusu na čelo. To je fajn, ne?“ vypráví první pozitivní zážitek malá Lili.
Malí lidé pod velkým tlakem
Naše děti možná ještě nejsou hvězdy. A dost možná nikdy ani nebudou. Tedy pro nás ano. Ale už v šesti letech často velmi dobře vědí, když na ně někdo tlačí. Zatímco se rodiče dohadují nad tím, jestli je lepší IB program, nebo bilingvní česko-anglická výuka, děti čím dál častěji čelí něčemu, co by před pár dekádami nikoho ani nenapadlo: školnímu stresu už před první třídou.
„Když mi mamka řekla, že půjdu na přijímačky, myslela jsem, že to bude jako do kroužku. Ale pak jsem to pokazila, rozbrečela jsem se a už jsem tam nechtěla zpátky,“ popisuje osmiletá Rozálie svou zkušenost s testováním do soukromé školy. Od té doby má panickou hrůzu z toho, když slyší slovo „zkouška“.
Podle údajů Českého národního panelu a Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) zažívá až 38 % dětí ve věku 7 až 10 let školní úzkosti (v roce 2021 to bylo 20 %), přičemž se často objevuje i psychosomatika: bolesti břicha, poruchy spánku, ztráta chuti k jídlu. A to vše v době, kdy si většina nás, dnes dospělých, ještě v jejich věku hrála s céčky.
5 otázek, které si položit před zápisem:
- Chci, aby škola budovala výkon, nebo vztahy?
Co je pro mě jako rodiče důležitější – známky, nebo psychická pohoda dítěte? - Mluvím se svým dítětem o jeho pocitech ze školy?
Nechce jít ráno do školy nebo se v ní necítí dobře? - Známe vedení školy, její vizi a přístup?
Kdo školu vede? Co prosazuje? Víte, jak reaguje na problémy? - Máme pocit, že jsme vítaní jako rodiče?
Připomíná škola pevnost, nebo komunitu? - Děláme to kvůli sobě, nebo kvůli dítěti?
Není škola náhodou zástupný problém naší vlastní ambice?
„Děti velmi dobře vycítí, že jsou projektem svých rodičů. Cítí, že výběr školy není o nich, ale o tom, jak jejich výkon bude reprezentovat dospělého. A to je obrovské emoční břemeno,“ říká pro Flowee Jana Březinová. Zároveň upozorňuje na častý paradox: rodiče, kteří se nejvíc snaží „motivovat“ dítě, často nevědomky posilují jeho nejistotu. „Když dítě vidí, že rodiče řeší školu jako otázku života a smrti, samo začne považovat selhání za konec světa.“ A zatímco některé děti se snaží splnit očekávání za každou cenu, jiné rezignují, stahují se do sebe nebo začnou vyvíjet odpor ke škole obecně. Výsledkem je ztráta radosti z učení a celkové přetížení, které v takto nízkém věku nemá co dělat.
Co s tím? Dítě není excelová tabulka
Takže co s tím vším? Ono je totiž ve finále jedno, jestli jste, nebo nejste milionář. Nejdůležitějším ukazatelem by měl být úsměv dítěte při cestě do školy. Jestli se tam těší, máme napůl vyhráno. Klima školy, vztahy ve třídě a osobnost pedagoga mají často větší vliv na vývoj dítěte než typ učebního plánu nebo prestižní jméno instituce. A my rodiče jsme často vlastními vězni v zajetí výběrových testů, mezinárodních programů a statistik. Jenže realita je jiná: Dítě, které se bojí zeptat učitelky, nerozumí si s kolektivem nebo se ve škole necítí bezpečně, nebude prospívat – a to bez ohledu na to, jaký program škola používá. Škola může mít super vizitku na papíře, ale pokud tam dítě prožívá denní stres, bude si to nést dál.
Experti často radí zaměřit se na tzv. měkké faktory kvality školy, tedy na to, jak vypadá komunikace mezi školou a rodiči, jak škola řeší konflikty, jak podporuje spolupráci místo soutěže. V zahraničí se čím dál více mluví o „well-being culture“, tedy školní kultuře, která klade důraz na psychickou pohodu, rovnováhu mezi výkonem a bezpečím.
Zajímavou cestou jsou i komunitní školy nebo menší venkovské školy s osobním přístupem, kde se děti s učiteli znají jménem a rodiny dětí jsou spokojené. A co když dítě nepasuje ani do klasiky, ani do alternativy? V posledních letech roste zájem o tzv. unschooling – vzdělávání vedené dítětem samotným, mimo klasické osnovy, s důrazem na vnitřní motivaci.
Snažit se dát dítěti dobrý start není špatně. Ale snažit se mu naprogramovat budoucnost tak, aby odpovídala našemu ideálu „dokonalého dítěte s portfoliem“, už může být cesta k jeho vyhoření – a k našemu taky. Některé děti budou excelovat i ve škole s linoleem a sborovnou z osmdesátek, jiné budou ztracené i v kampusu s výhledem na zelenou střechu. Neexistuje ideální škola, existuje jen ideální propojení mezi dítětem, učitelem a důvěrou, že i chyba je součástí růstu.
A jestli se vám někdy bude zdát, že vaše dítě zaspalo výběr školy, vzpomeňte si na Alberta Einsteina. V deseti letech mu řekli, že nikdy nebude vědec. V patnácti propadl z francouzštiny. A o pár let později přepsal pojem času. Možná by dneska neprošel testem do PORGu.
Takže kdo chce, cestu si vždycky najde. Hlavní je, aby na jejím konci bylo šťastné a spokojené dítě. A ano, trochu i méně ustaraný a uštvaní rodiče.
