Když matka přežije své dítě, svět se na chvíli zastaví. Přestanete vnímat čas, dny ztrácí jména a bolest vám roztrhne hrudník na kusy. Co se ale děje dál? Může se člověk po takové ztrátě ještě někdy nadechnout? A jaké věty z úst druhých dokážou víc zranit než utěšit? V otevřeném a syrově upřímném rozhovoru vypráví Deni, máma, která prošla peklem, o tom, co znamená opravdu přežít.
Když jsem viděla tvá videa na TikToku, kde jsi sdílela své zážitky z psychoterapií v Berouně, hodně ses vracela ke svému dětství. Mohli bychom náš rozhovor začít právě tam — u tvých úplných začátků?
Narodila jsem se jako nechtěné, neplánované dítě. Moji biologičtí rodiče mě v podstatě odmítli – matce bylo teprve sedmnáct let a něco se tehdy stalo. Něco, co dodnes není úplně jasné. Když mi byl rok a půl, utrpěla jsem těžké popáleniny – buď mě rodiče polili nějakou látkou, nebo došlo k požáru. Výsledkem jsou hluboké jizvy, které dodnes nosím na těle i na obličeji.
První roky života jsem tak strávila po nemocnicích až do čtyř let, kdy si mě všiml muž, který se stal mým adoptivním tátou. Sám byl v nemocnici kvůli popálené noze, a protože s manželkou nemohli mít vlastní děti, rozhodli se mě adoptovat. O dva roky později se jim ale narodilo biologické dítě a od té doby bylo jasné, že v očích mámy jsem stála vždy až na druhém místě. Začalo období, kdy si mě moc nevšímala, kdy přišlo i bití a tvrdé tresty. Vzpomínám si třeba na okamžiky, kdy jsem musela klečet s rukama před sebou, držet vařečku, a pokud mi spadla, následoval trest. Dětství bylo zkrátka plné bolesti, jak fyzické, tak i té v duši.
V pubertě jsem se rozhodla odejít žít k tátovi. Bylo mi patnáct a zároveň jsem čelila další těžké výzvě – šikaně ve škole kvůli jizvám na těle. Střední zdravotnická škola už byla o něco lepší, přestala jsem si v té době ubližovat a měla pocit, že prožívám nový začátek.
Znovu se postavím úzkostem, které mě ovládají. Snad se mi jednou podaří se jich zbavit, abych konečně mohla začít trochu žít.
Pak přišla první velká láska, která ale skončila bolestnou zradou – přítel mě podvedl s mojí nejlepší kamarádkou. I přesto jsme se rozešli v dobrém a dodnes jsme přátelé. A když jsem pak potkala svého budoucího manžela, myslela jsem, že konečně bude líp. V roce 2000 se nám narodil syn a o šest let později dcera. Jenže když bylo naší malé půl roku, manžel od nás odešel za jinou ženou a já zůstala na všechno sama. A tak je to dodnes.
V rámci svého dětství jsi zmiňovala i sebepoškozování. Řešila jsi tehdy tyhle pocity a stavy nějakou formou terapie?
Když mi bylo patnáct a začala jsem se sebepoškozovat, nikdo o tom nevěděl. Neměla jsem se komu svěřit – táta byl celé dny v práci, aby nás uživil, a já trávila většinu času sama doma. Ve chvíli, kdy jsem se poprvé zamilovala, jako by bolest na chvíli ustoupila. Byla jsem šťastná a spokojená a vypadalo to, že se všechno zlepšilo. Ale po porodu syna přišly první vážné úzkosti a deprese. Tehdy se o tom moc nemluvilo, před 25 lety se psychické zdraví ještě tolik neřešilo. Cítila jsem se často velmi špatně, ale nevěděla jsem, co se se mnou děje. Panické ataky a úzkosti přicházely většinou v létě, krátce a náhle... ale pořád jsem netušila, co to vlastně je.
Když jsem pak zůstala sama s dětmi, všechno se ve mně začalo hromadit. A když bylo synovi čtrnáct, přišlo moje první velké zhroucení. Tehdy jsem byla poprvé hospitalizovaná na psychiatrii. O rok později následovala další léčebna. Potom byla dlouhá pauza – doufala jsem, že to nejhorší mám za sebou. Jenže v roce 2023 se vše vrátilo v plné síle a od té doby jsem v léčebnách vlastně neustále. Už to sama nezvládám. Nyní půjdu na psychiatrii bojovat zase. Znovu se postavím úzkostem, které mě ovládají. Snad se mi jednou podaří se jich zbavit, abych konečně mohla začít trochu žít.
I přes všechny ty těžké chvíle jsem se rozhodla otevřeně mluvit o své cestě. Na Facebooku sdílím každý krok, každou vlnu bolesti, každý pád a každé malé vítězství. Sdílím to, co se se mnou děje, protože si myslím, že je důležité, abychom si navzájem ukázali, že v tom nejsme sami.
Můžeme se teď dostat k tomu nejbolestnějšímu... ke smrti tvého syna?
Péťa byl od narození citlivý kluk, hodně uzavřený do sebe. Nikdy se moc nesvěřoval, i když věděl, že za mnou může přijít s čímkoliv. Až do jeho třiadvaceti let jsme bydleli spolu, potom se odstěhoval a zkusil se postavit na vlastní nohy. Půl roku žil sám, ale ta samota ho semlela. Trápily ho úzkosti a deprese, které byly hodně těžké. A den před svými 24. narozeninami si lehl na koleje.
Druhý den ráno mi přišla policie říct, co se stalo. Nejdřív mi volali a chtěli po mně adresu, což mi bylo hned divné. První mě napadl táta, ale pak mi najednou problesklo hlavou „Péťa“. A opravdu – přišli mi to oznámit. Musím říct, že byli všichni moc ohleduplní a vstřícní. Zavolali mi záchranku, protože jsem na tom byla hodně špatně, přivedli i psycholožku. Všichni se ke mně chovali hrozně hezky. I ten kriminalista byl moc empatický – říkal mi jen to, na co jsem se sama zeptala, nezahlcoval mě zbytečnými detaily. Opravdu to bylo v rámci možností tak citlivé, jak jen to šlo.
Ani si nedokážu vzpomenout na moment, kdy mi to „došlo“. Dlouho jsem tomu odmítala věřit. Všechno se ve mně míchalo – odmítání, smlouvání, naděje, že se to nějak nestalo.
Ten první den je ale takový, že ti to vlastně vůbec nedochází. Jsi v šoku. Nedá se to moc popsat. Druhý den jsem si šla pro injekci na uklidnění, už jsem byla úplně zhroucená. Pak jsem jela jak na autopilota. Vyklidila jsem jeho pronajatý byt, všechno jsem zvládla bez prášků, pouze s pomocí kamarádek a dcery. Zařídila jsem i pohřeb. Ale postupem dní mi to začalo docházet čím dál víc – a začalo to se mnou jít dolů. Začaly se vracet deprese a přišly i myšlenky na sebevraždu.
Dlouho jsem si vyčítala, že jsem něco nepoznala. Že jsem přece jeho máma a měla jsem to vědět. Psali jsme si i ten osudný den, a přesto jsem nic nepoznala. A právě tohle je asi ta největší bolest, kterou v sobě jako máma nesu.
Víš... možná to není útěcha, ale všechno nasvědčuje tomu, že nechtěl, abys něco poznala. Nešlo o tvoje selhání jako mámy. Udělal to tak, aby ses nemusela trápit ještě dřív, než...
Asi máš pravdu. Protože my jsme si psali opravdu každý den. A když se třeba dva dny neozval, už jsem šílela strachy. Pokaždé jsem se ho vyptávala, jestli je v pořádku, jestli se s někým vídá. Vždycky ale odvedl řeč jinam, změnil téma. Říkal mi, že s nikým moc není, že si vystačí sám.
Občas mi napsal, že ho pořád kontroluju, a poslal k tomu smajlíka. Vždycky se snažil to odlehčit. Teď zpětně, když si to všechno přehrávám, vidím tam ty náznaky. Ale tehdy... tehdy jsem to nepoznala. A právě kvůli tomu mám strašné výčitky. Že jsem ho neochránila. Že jsem to neviděla.
Kdyby sis měla vzpomenout na chvíli, kdy ti došlo, že už syna nikdy neuvidíš. Jak bys popsala to, co se tehdy dělo uvnitř?
To je hrozně těžké. Já si ani nedokážu vzpomenout na moment, kdy mi to „došlo“. Dlouho jsem tomu odmítala věřit. Všechno se ve mně míchalo – odmítání, smlouvání, naděje, že se to nějak nestalo. U mě to určitě nebylo tak, že by to přišlo hned po pohřbu. Spíš to bylo pozvolné. Postupně mi docházelo, že už ho nikdy neuvidím, neuslyším, že už spolu nebudeme sedět, smát se. A nejtěžší pro mě byly Vánoce. Ty jsem vůbec neslavila. A dcera to naštěstí přijala a respektovala.
Po pohřbu ses rozhodla syna nikam neuložit, mít ho stále u sebe. Co pro tebe tahle volba znamená?
Pro mě je důležité, že je Péťa se mnou. Že jsem ho nikam „neodložila“. Lidé se mě často ptají, kde je uložený, že by se za ním šli podívat. A já vždycky řeknu: „Mám ho doma.“ Udělala jsem mu sice na místě jeho odchodu takové malé pietní místo, pomníček, ale zatím tam nikdo nebyl. On je moje součást. A já ho prostě neumím „odložit“.
Zmínila jsi, že syn měl taky úzkosti a deprese. Zkoušeli jste to nějak řešit, léčit?
První takovou myšlenku, že by bylo lepší umřít, pronesl někdy kolem šestnácti let. To mě samozřejmě strašně vyděsilo. A pak v roce 2022 mi řekl, že měl napsaný dopis na rozloučenou. Že to chtěl udělat, ale nemohl, protože jsem tady já. Že by nebyl takový sobec. V tu chvíli jsme to samozřejmě ihned začali řešit. Chodil na terapie, začal brát antidepresiva, ale ty bohužel situaci ještě zhoršovaly.
Jak jsem měla deprese a špatné myšlenky, tak jsem dceru vlastně vůbec neviděla. V tu chvíli jsem ji nevnímala.
Upřímně si myslím, že když se pak odstěhoval a zůstal úplně sám, tak měl víc času na přemýšlení, na všechno to tíživé – a víc do toho zapadal. Bohužel, nenašel toho pravého terapeuta, který by mu pomohl se zorientovat a najít cestu ven z toho začarovaného kruhu. Každý pokus o pomoc se zdál být neúspěšný a on se stále víc uzavíral do svého světa. A to všechno ho asi nakonec dohnalo.
Jak to celé prožívala dcera?
Eliška mě ve všem strašně podržela. Když nám přišli oznámit, co se stalo, celou dobu mě držela za ruku. Byla pořád u mě. Pomáhala mi se vším – společně jsme zařizovaly pohřeb, vyklízely byt. Neprožívala to úplně stejným způsobem jako já, ale myslím si, že když jsem pak byla v léčebně a ona tady zůstala sama, tak jí to začalo víc docházet. Říkala, že si to taky oplakala. Spíš mi přišlo, že chtěla být silná hlavně kvůli mně. Aby tady pro mě byla.
Máš pocit, že vás tahle tragédie víc sblížila?
Ze začátku určitě ano, ale pak, jak jsem měla ty deprese a špatné myšlenky, tak jsem ji vlastně vůbec neviděla. V tu chvíli jsem ji nevnímala. A hlavně mi nic nedělalo radost, nic mě netěšilo, takže ani ona. Byla to neskutečně těžká cesta, protože jsem opravdu toužila umřít. Hrozně jsem to chtěla.
Takže jsi pak nastoupila do léčebny?
Ano, pak přišla nabídka do léčebny do Berouna. Jsou tam velmi dlouhé čekací doby a v lednu se mi ozvali, že pro mě mají místo už od února. A já jsem na únor měla připravený plán, kdy, kde a jak to všechno ukončím. Naštěstí mi to v léčebně rozmluvili.
Byla jsi předtím ještě v jiné léčebně?
Byla jsem před lety v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech, kde je to především o lécích. Pak jsem šla do „ÚVNky“, potom zpátky do Klecan a nakonec jsem skončila v Centru duševního zdraví v Berouně, kde mi pomohli nejvíc. Opravdu mám za sebou spoustu hospitalizací. Ale musím říct, že mi to hodně pomáhá. Ten režim mi vyhovuje, vždycky mi to dává takový restart.
Zkusila bys nám popsat, jak probíhala tvoje léčba v Berouně?
V terapiích jdou opravdu hodně do hloubky. Každý den jsme měli různé aktivity – muzikoterapii, arteterapii, klasickou terapii, individuální i skupinovou. Já osobně jsem se vždycky těšila na arteterapii. Ze začátku jsme si jen malovali – dostaneš nějaké téma a ztvárníš ho po svém. Moje první téma bylo „moje jméno“, což pro mě bylo hodně silné, protože svoje jméno nesnáším. Jmenuji se Zdeňka, ale všem říkám Deni. Jméno Zdeňka mi dala moje biologická máma, která se jmenovala stejně. Takže už tahle první hodina šla hodně do hloubky.
Občas mi ještě naskočí, že jsem selhala.
Arteterapie je vlastně o tom, že něco namaluješ, a pak o tom mluvíš. Naše terapeutka byla naprosto úžasná, vždycky nás dokázala zklidnit, povzbudit a nikdy jsme od ní neodcházeli nešťastní.
Ráda jsem měla i muzikoterapii. Terapeut byl skvělý – vedl i individuální terapii a moc mi pomohl. Hráli jsme třeba na bubny, ale pak vzal do ruky kytaru, zahrál jeden tón a ty ses prostě rozbrečela. A tím to začalo – debata, emoce, sdílení.
Dál tam byla keramická dílna, pracovní terapie – tam jsem se naučila háčkovat chobotničky, které mi teď hodně pomáhají, když mám úzkosti. A taky tam byl bazén, různé pohybové aktivity a skvělý fitness trenér. Celkově to byl opravdu komplexní přístup. Nešlo jen o léky, ale o pochopení, zpracování bolesti a hledání síly a podpory.
Zaměřovala ses kromě klasických terapií na depresi a úzkosti i na samotnou událost, která tě potkala?
Určitě ano. Všichni věděli, že jsem tam hlavně kvůli tomu, co se stalo Péťovi. A taky věděli, že jsem se pokusila o sebevraždu. V rámci terapií jsme se tedy dostali i k tomu – skrze speciální techniku, která se, myslím, jmenuje imaginace.
Bylo to hodně silné. Já jsem měla zakořeněný pocit, že jsem špatná máma. A tahle metoda pracuje právě s těmito negativními vzorci – oni tě tak nějak vedou k tomu, abys je zpochybnila. Nutí tě sama si říct, proč to tak není. Hledat důvody, proč to není pravda. A tím se to celé začne měnit. Bylo to opravdu neskutečné. A žiju z toho dodnes – to, co jsme tam rozebrali, ve mně pořád zůstává.
Když se na sebe teď zpětně podíváš po absolvované léčbě a všech těch terapiích – vnímáš se ještě pořád jako špatná máma, nebo už s těmi pocity dokážeš líp pracovat?
To je teda hodně těžká otázka. Občas mi to tam ještě naskočí – ty výčitky a pocit, že jsem selhala. Ale je to už v menší míře. Dřív to bylo jako lavina, teď už si to spíš jen uvědomím, pojmenuju a zkusím s tím nějak pracovat. Není to pryč úplně, ale už mě to tolik nesžírá.
Chtěla bych se tě ještě zeptat na vycházky – protože když jsi v centru, žiješ v určitém režimu, ale pak přichází chvíle, kdy se musíš vracet domů. A pro tebe, když domov znamenal tak silnou bolest, to muselo být nesrovnatelně těžší. Jak jsi ty návraty zvládala?
Bylo to hodně těžké. Vycházky tam mají rozdělené postupně – první týden máš jen jeden den volno, sobotu nebo neděli. Druhý týden můžeš už přes noc. Třetí týden zase jeden celý den a pak poslední víkend před propuštěním musíš být doma už celý víkend. A ten úplně první návrat domů pro mě byl fakt strašný. Nemám kolem sebe žádného dospělého, který by mě podržel, takže jsem celou cestu tam i zpátky probrečela.
Už to tolik neprožívám jako na začátku. Přijde mi, jako bych byla necitelná. Ale zároveň vím, že je to prostě přirozený vývoj.
Při druhé vycházce, když jsem tam už měla zůstat přes noc, to bylo trochu lepší – první den šel, ale druhý už byl zase těžší. A ten poslední víkend před návratem už se mi ani nechtělo zpět do léčebny, už jsem si říkala, že ten poslední týden nějak zvládnu i doma. A nakonec, když jsem se pak měla vrátit definitivně, tak jsem to zvládla celkem v pohodě.
Jak tvoji hospitalizaci a tu dobu bez tebe zvládala tvoje dcera?
Dcera se o mě bála, nesla to opravdu těžce, ale nakonec to zvládla skvěle. Byla silná a šikovná. V rámci toho bych ještě ráda zmínila, že jsem na Facebooku v jedné skupině pro maminky, kterým zemřelo dítě, a tam se hodně často opakuje jedna věc, že když ti někdo řekne, že máš ještě jedno dítě a že bys měla žít hlavně kvůli němu, tak to spoustu maminek naštve. A já to chápu. Protože když se nad tím zamyslíš, tak to dítě, co umřelo, ti prostě nikdo a nic nenahradí. A pokaždé mám sto chutí tyhle lidi poslat do háje.
Když už jsi na to narazila, co by podle tebe ještě lidé rozhodně neměli říkat člověku, který přišel o dítě?
S maminkami ze skupiny jsme se hodně shodly na tom, že hrozně zraňující je třeba slovní spojení „drž se“. Protože jako… čeho se mám držet? My víme, že to ti lidé myslí dobře, ale vůbec si neuvědomují, co taková nevinná slova v nás dokážou spustit.
No a pak ještě věty jako „to byl osud,“ „musíš tady být, máš tady ještě úkol,“ nebo že „to tak mělo být“. Některé maminky to tak možná vnímají a dokážou se s tím časem smířit, ale já to tak nemám. Já to nedokážu přijmout. A hlavně – neumím věřit v to, že se někdy znovu shledáme. To je pro mě moc těžké.
A je ještě jedna věc, která mě tíží. Některé maminky se usmívají navenek – ne proto, že by jim bylo líp, ale protože nechtějí být na obtíž. Nechtějí přidělávat starosti. Ale tím vzniká dojem, že ztráta dítěte není tak hrozná. Že čas všechno zahojí. Jenže to je iluze. My trpíme každý den. Bolest se skrývá v každé maličkosti. Vůně, která vám vaše dítě připomíná. Předmět na poličce. Zvuk, barva, detail v obchodě. I úplná hloupost vás může během vteřiny složit. Přijde vlna, podlomí vám kolena a vy víte: Už nikdy. Už nikdy ho neobejmu. Už nikdy neuslyším jeho hlas. Už nikdy. A s tímhle vědomím se prostě nedá jen „držet“. S tím se den za dnem musí přežít.
Děkuji, že jsi to s námi vše sdílela. Zeptám se tě už jen na poslední otázku. Jak se teď cítíš?
Myslím, že jsem prošla všemi fázemi, jak se o nich píše – popření, hněv, smlouvání, deprese, přijímání. Všechno to opravdu proběhlo. Teď je to tak, že si někdy vyčítám, že už to tolik neprožívám jako na začátku. Přijde mi, jako bych byla necitelná. Ale zároveň vím, že je to prostě přirozený vývoj.
Už je to devět měsíců. Na začátku se čas úplně zastaví. Nevíš, jaký je den, kolik je hodin, všechno je rozmazané. A kolem tebe lidé žijí dál, smějí se, plánují dovolené a ty jen stojíš, díváš se na to a vůbec nechápeš, že svět běží dál. Až někdy kolem půl roku to začalo trochu utíkat. Takže určitě jsem na tom líp než na začátku, ale ta bolest tu zůstává. A zůstane navždy.
Související…
Reklama
