Určitě se také někdy přistihnete, bez ohledu na to, zda jste žena nebo muž, že vás některé „modely“ na ulicích přinejmenším...zaujmou. Na jedné straně vídáme nádherné dámy neobvyklých proporcí, oblečené elegantně a s citem. Ale pak máme i dámy, které si na sebe vezmou kousky, odhalující mnohem více, než je náš smysl pro estetiku schopen unést. Tyto nadměrné ženy nás zarážejí svým sebevědomím, nesoudností a snahou za každou cenu zaujmout, což se jim daří – alespoň prostorově.
Jistě, některé ženy i ve velikosti 50 působí jako bohyně. Ale jiné nám naopak ukazují hranici, kde končí zdravé sebevědomí a začíná vizuální agrese. Jejich těla působí jako bojiště, na nichž se odehrává souboj mezi textilem a gravitací. A gravitace velmi často vítězí za tichého úpění naší víry ve zdravý rozum.
Méně někdy skutečně není více
Když se po rozpálených ulicích měst procházíte v červnu, už to cítíte ve vzduchu. Nejde o horko. Jde o... neklid v duši. Crop topy na tělech, která by si zasloužila spíš crop pytle. Průsvitné legíny na zadnicích, které připomínají lunární krajinu. A přitom někde v pozadí pak kráčí krásná žena, rovněž s plnými nebo ještě plnějšími tvary, ale i ve volných lněných šatech vypadá jako renesanční madona. Proč má ta první potřebu ukazovat víc než ta druhá? Jiný model by jí přitom daleko více lichotil a jistě by si vysloužila i méně nevěřícných pohledů a sarkastických komentářů.
Studie upozorňují, že extrémní projevy body positivity, tedy právě tato okázalost v oblékání u „větších“ žen, mohou být formou popření. Tedy způsobem, jak zakrýt zranitelnost a hlubší pocit nejistoty. Ale logicky se zde nabízí otázka, zda je to generační věc, důsledek Instagramu, nebo jsme se prostě přestaly bát být vidět, ale už jsme zapomněly, jak vypadá elegance?
Přibývá žen, které se místo „mít styl“ rozhodly být „viditelné za každou cenu“. A někdy je to vysoká cena, především pro zrak kolemjdoucích.
Sebevědomí je důležité, ale soudnost jakbysmet
Hrdost na vlastní tělo je skvělá, ale když ignoruje zdraví i realitu, mění se v body blindness, jinými slovy ve slepotu vůči vlastnímu tělu i jeho signálům.
Některé ženy se skrývají, protože si nevěří. A jiné se ukazují, protože si věří až příliš. Vzniká tím zvláštní nerovnováha. Ženy a dívky, které by mohly být inspirací, se bojí ukázat nohy. A holky, kterým by slušel víc kabát nebo maxi šaty, se odhalují, jako by byly na pláži na Ibize. Kde je zlatá střední cesta? A která žena si vlastně dnes dovolí být krásně baculatá a ne směšně obnažená?
Podle tohoto výzkumu trpí ženy s vyšší váhou nízkým sebevědomím v oblasti vzhledu častěji, ale existuje i druhý pól – ženy, které si přebujelým sebevědomím podvědomě kompenzují pocity nedostatečnosti.
Když máte styl, nemusíte mít pas
Simona H. (43 let) je právnička. Má dva syny, manžela, velikost 46 a šatník, který by jí mohla závidět nejedna módní influencerka. Vše v decentních odstínech, se strukturou, se siluetou, která lichotí její postavě. „Nikdy jsem nechtěla být neviditelná, ale taky ne výstražný kužel,“ směje se u kávy, zatímco její béžový komplet ladí s kabelkou, která určitě nestála pod pár tisícovek. Na otázku, jak zvládá léto, odpovídá prostě: „Lněné šaty. Tmavá modrá. A pořádná pevná podprsenka, která drží tvar.“
Když se prochází centrem města, které ale nechtěla specifikovat, lidé se za ní otáčejí. Ne protože by byla k smíchu, ale protože má grácii, s níž svou velikost umí nosit. A je na ní vidět, že se přijala taková, jaká je, což se o mnoha z nás rozhodně nedá říci. Simona přitom přiznává, že to nebylo vždy tak: „Ve dvaceti jsem se chtěla ztratit. Když jsem přibrala, trvalo mi deset let, než jsem pochopila, že není hanba být vidět. Ale je rozdíl mezi být vidět a být vidět jako výstraha, za kterou se každý otočí, protože nemá soudnost. Sama se někdy divím, v čem ženy mé velikosti vyrazí bez mrknutí oka.“
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jitka Čvančarová je důkazem, že šarm, styl a elegance nekončí velikostí 38.
Právě tento druh zdravé sebejistoty, založené na péči o sebe, nikoli na exhibicionismu, je pak pro okolí inspirativní a v nikom nevyvolá rozpačitost, jako u jiných žen. „Trvalo mi to fakt dlouho, ale už vím, že i když nemám velikost, která je běžná, není to dokonalé tělo, co dělá ženu krásnou. Ale jsem si vědoma i toho, že žádné tělo není omluvou pro módní ignoranci. Moje tělo je moje. Ale i moje vizitka,“ říká. A zní to jako něco, co by mělo být napsáno v každé letní výloze, kde nabízejí kousky podle poslední módy.
Jako Simona ale není každá baculka.
Crop top queen z diskontu
Linda (31 let) pracuje jako kosmetička. Váží 112 kilogramů a sebevědomí má na rozdávání. Na sobě má crop top z AliExpressu a legíny tak těsné, že člověk přesně pozná, kdy naposledy jedla hamburger. „No, já se za své tělo nestydím, ale v tramvaji si ke mně lidé moc nesedají. A já si myslím, že je to proto, co nosím na sobě. Asi je moje oblékání šokuje. Ale já mám svoje tělo ráda, a když se za mnou někdo otočí, aspoň vím, že žiju,“ říká žena, která před třemi lety po rozchodu přibrala čtyřicet kilo. Jenže v hlavě jí zůstalo nastavení velikosti 36 – stylově se nikam neposunula a pořád nosí střihy pro dívky z katalogu Bershky, i když její tělo už připomíná spíš startovní pole pro hubnoucí reality show. „Lidi jsou prostě zlí. Nemůžu za to, jak vypadám, ale za to, jak se cítím. A já se cítím jako bohyně.“
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Zato na některé influencerky nejspíš nezbylo, když se rozdávala soudnost.
A tak v létě chodí po ulici ve fluorescenčním topu, bokovkách a pantoflích na platformě. Bez podprsenky a bez zábran, i bez ohledu na to, že její kolegyně jí jemně naznačují, že v jejím případě více bude skutečně více. „To říkají, protože mi závidí. Já se prostě umím nosit. Nejsem šedá myš,“ odpovídá Linda s jistotou, kterou by jí záviděly i hollywoodské hvězdy.
Podle odborné studie může být tento typ chování spojen s tzv. obranným narcisismem, kdy přehnaná prezentace vlastního těla a vzhledu slouží k zakrytí hlubokého pocitu nejistoty nebo odmítnutí. Ale zajímavé je, že muži na Lindu často koukají, i když ne vždy tak, jak by si představovala. „Já vím, že na mě čumí. Ale víte co, ať si čumí. Kdo nic neukáže, ten nic nemá,“ říká. A tak jde dál, neonová a neochvějná, lvice ulic, která se v zrcadle vidí jako ikona.
„Mnoho lidí s nadváhou vyrůstá v prostředí, kde jim bylo opakovaně signalizováno, že nejsou dostatečně hodnotní kvůli svému vzhledu. Když se později v dospělosti setkají s hnutím body positivity, často si ho vyloží velmi doslovně – jako nutnost za každou cenu demonstrovat, že se milují,“ říká stylistka Ivana Hýsková. „Jenže láska k sobě není totéž co přehnaná demonstrace. Pokud se cítím dobře, nepotřebuji křičet. Přehnané outfity, vyzývavost a okázalé sebevědomí jsou někdy známkou opačného extrému, ne zralého sebevědomí, ale obranného mechanismu vůči hluboce zakořeněné nejistotě. Často jsou to právě ženy, které se necítí dostatečné, a tak to přehánějí s prezentací.“
Kráska, která se bude držet v koutě
A pak tu máme poslední baculku. Kláry (44 let) byste si na ulici nejspíš ani nevšimli. Ne proto, že by nebyla vidět, ale protože se strašně snaží, abyste ji neviděli. Má nádherné vlasy, hebkou pleť, tvář jako z reklamy. Ale její garderoba připomíná šatník vdovy po pohřebákovi. Chodí zásadně v černém, aby skryla svou velikost 46. Její uniformou je černá halenka, černé kalhoty, černé boty, černý batoh. „Když mám na sobě černou, připadám si menší. Nenápadnější. Bezpečnější,“ říká.
Baculky mi nevadí. Naopak. Ale musí se umět nosit. Jakmile má slečna 100 kilo a crop top, co končí pod prsy, ztrácím zrak a chuť k jídlu.
Klára už od puberty bojuje s váhou. Tehdy nebyla obézní, ale vždycky byla „ta holka, co má boky“. A i když by se její postava dala nazvat plnoštíhlou, Klára se nikdy necítila dobře. Ne dost hezká. Ne dost stylová. Ne dost štíhlá na to, aby si mohla dovolit šaty. „Nemám ten pocit, že bych měla právo být vidět. Přitom moje kamarádky mi pořád říkají, že jsem krásná. Ale co je to platné, když já si tak nepřipadám.“
Letní sezóna je pro ni peklo. „V létě trpím dvakrát. Fyzicky, protože černá pohlcuje slunce. A psychicky, protože se cítím trapně mezi všemi těmi holkami v šatech.“ Klára by si ráda vzala šaty. Ráda by šla v sandálcích a haleně bez rukávů. Ale prostě to nedokáže. „Mám pocit, že když odhalím ruce, lidi se budou smát. Nebo mě litovat. A to nechci.“
Podle studií ženy s negativním tělesným sebehodnocením mají tendenci volit módní styly, které zakrývají tělo, i když by objektivně jejich vzhled odpovídal běžným estetickým normám. Přitom kdybyste Kláru viděli, jak sedí v kavárně s jemným úsměvem, upravenými nehty a v přirozeném make-upu, řekli byste si: „Proč sakra tahle ženská nenosí červené šaty?“ Ale ona nosí strach a ten se zatím šije jen v černé.
Jak to mají s baculkami muži?
Rozhodně jsme nedělali žádný výzkum, stačilo se zeptat pár lidí v okolí. A jak je vidět, i přes všechny naše představy ženy větších velikostí mužům nevadí.
„Baculky mi nevadí. Naopak. Ale musí se umět nosit. Jakmile má slečna 100 kilo a crop top, co končí pod prsy, ztrácím zrak a chuť k jídlu,“ říká Tomáš (39), IT specialista. A s ním vlastně souhlasí třiatřicetiletý grafik David: „Moje bývalá měla XL, ale měla styl. Sukně ke kolenům, lodičky, výstřih s mírou. Vypadala jak francouzská herečka. Když vidím ty lvice ulic v křiklavém elastanu, říkám si, že to nemůže být pohodlné. A ani zdravé, ani pro ně, ani pro nás.“ Jiného názoru je učitel Roman (42 let): „Mě to fakt uráží. Jako by někdo záměrně chtěl testovat, co vydržíš. V tramvaji sedíš naproti slečně, která má kalhotky vidět skrz legíny. A přitom má dvě stehna jako moje televize.“ Lukáš (29 let) je kavárník, takže při práci vidí kdeco: „Znám holky, co jsou oplácané a sexy. Většinou si dávají záležet, mají vkus. Ale ty, co jsou velké a ještě se ukazují, jsou často nejistý holky, co se schovávají za pozlátko.“
„Žena může být krásná v každé velikosti. Ale je rozdíl mezi ,přijímám se‘ a ,vypadám jako laciná holka od kolotočů‘. A to, co teď potkávám v ulicích, často vypadá spíš jako módní pomsta,“ říká Tomáš (39), IT specialista. Vlastně s ním souhlasí i náš poslední aktér. A nejen on. „Letní sezóna je jako takové divadlo. A já to miluju, strašně mě to zajímá,“ říká pro Flowee Marek Blatný, student sociologie, který se zaměřuje ve své práci na bodyshaming. „Ulice se zejména pro nás muže mění v přehlídková mola a naše těla ve vyjádření. Když ženy s vyšší váhou nosí extravagantní nebo přiléhavé oblečení, často tím komunikují nejen osobní odvahu, ale i sociální vzkaz. Jenže mezi právem a schopností esteticky komunikovat je rozdíl. Vizuální kultura společnosti má svá pravidla, a i když se mění, stále existují určité limity, co většina lidí vnímá jako vkusné. Když tyto limity někdo soustavně překračuje, místo emancipačního gesta vzniká jen zmatek. A někdy i odpor.“
A teď zpět k poslednímu aktérovi.
Když z cizí odvahy až bolí oči
Marek je typický vizuální estét. Profesí architekt, který miluje čisté linie, tlumené barvy a ženy, které se umí oblékat se vkusem. A navíc miluje ženy s výraznějšími křivkami. Má slabost hlavně pro plnoštíhlé brunetky s výraznými rty a jemnými šaty. Jenže poslední dobou si podle jeho slov připadá jako na módním minovém poli. „Proč dneska holky nosí všechno, co je napadne, jako by neexistovala zrcadla?“ ptá se a kroutí hlavou a popisuje situaci, kdy šel na rande naslepo. Kamarádka mu domluvila schůzku s „úžasnou ženskou, trochu kypřejší, ale fakt skvělá“. Marek dorazil do kavárny. A pak... „Viděl jsem ji ještě přes výlohu. Crop top, legíny, kamínky na nalakovaném pupíku a neonově zelený batoh. Vypadala jako reklamní bannery, přetavené do lidské podoby.“ Z kavárny neodešel, ale bylo to podle jeho slov náročné. „Ta holka byla chytrá, vtipná, ale já se celou dobu díval jen na to, jak se jí spodní prádlo rýsuje skrz elastan. Ona se smála, jak miluje svoje tělo. A já myslel na to, jak miluju design, který není přeplácaný.“ Nakonec se omluvil a řekl, že to mezi nimi nekliklo. Ale pravda je jinde: „Nešlo o to, že měla kila navíc. Šlo o to, že se oblékla jako semafor. Navíc vyzývavý. A to mě odradilo.“
Některé studie potvrzují, že estetické vnímání oblečení u žen s vyšší hmotností výrazně ovlivňuje to, zda působí atraktivně či odpudivě – a rozhodující není tělo, ale styl.
Marek přitom rozhodně nezavrhuje „velké holky“. Naopak. „Jedna z mých největších lásek měla velikost 48. A byla nádherná. Nosila vintage šaty, měla rudou rtěnku a vždycky voněla jako dřevo a švestky. A nikdo ji nemusel přesvědčovat, že má právo být vidět. Protože prostě byla vidět správně.“
„Psychologicky vzato je zdravé sebevědomí klidné. Nepotřebuje oslnit, stačí mu být. Žena, která se cítí dobře ve svém těle, často sáhne po oblečení, které jí sluší, ne po tom, které šokuje,“ doplňuje Ivana Hýsková. „Obezita jako taková není ostuda. Ale ani důvod ke křiku. Často se dnes zaměňuje přijetí s odmítnutím jakékoli reflexe. Ne každá výzva k soudnosti je fat shaming. Zdravá míra soudnosti je právě to, co nám pomáhá být součástí společnosti, a ne její výstrahou. Zásadní otázka tedy není: ‚Mohu si to dovolit?‘ ale: ‚Proč to vlastně chci nosit?‘ A to už je otázka ne na tělo, ale na duši.“
A proč ženy, které mají větší postavy, s takovou láskou nosí velmi výrazné barvy? „Zajímavý fenomén, který sleduji i v rámci mého současného výzkumu, je tzv. ‚exhibiční kompenzace‘. Jde o snahu zviditelnit se a získat kontrolu nad obrazem sebe sama ve chvíli, kdy se člověk cítí marginalizovaný. V módním projevu to může znamenat výrazné barvy, křiklavé outfity, odhalená těla. A co je důležité – tato strategie nefunguje jen u žen s nadváhou,“ pokračuje Marek Blatný. Podle něj se tato strategie týká každého, kdo má pocit, že ho systém přehlíží. Včetně mladých holek, určitých komunit nebo seniorů. Ale právě u lidí s obezitou to bývá nejvíc viditelné, protože jejich těla už sama o sobě nesplňují estetický ideál. Otázkou tedy podle Marka není, zda na to ‚mají právo‘. Otázkou je, zda chápou, co svým vzhledem vlastně sdělují.
Nosit srdce na dlani je fajn. Ale břicho ve flitrovém topu?
Léto je tedy jako dvojsečná zbraň. Na jedné straně odhaluje nejen pokožku, ale i styl, vkus a někdy i to, co by mělo zůstat decentně schováno pod látkou. Město se mění ve fashion džungli, kde kralují dvě protikladné armády: nesmělé krásky, které se schovávají za tuniky a černé tílko „na jistotu“, a sebevědomé lvice v růžových legínách.
Ale tady nejde o soud. Nejde o to říkat, co může nebo nesmí nosit baculka. Jde o to, že každá žena, bez ohledu na konfekční velikost, má možnost být krásná. Ne tím, že se skryje, ani tím, že na sebe nalepí co nejvíc flitrů. Ale tím, že pochopí, že styl není o odvaze ukázat všechno. Je to o citlivosti k sobě i ke světu kolem.
Když se podíváme na Simonu, Lindu, Kláru i Marka, vidíme něco společného: každý z nich vnímá tělo nejen jako biologickou danost, ale i jako způsob, jak se ukazujeme světu. Některé ženy to přehánějí. Jiné se zbytečně schovávají. Obě skupiny přitom touží po tom samém, být viděny, milovány a přijaty.
A možná právě v tom je ten největší letní paradox: někdy je sexy schovat ramena do lnu a někdy je trapné vyvalit pupík v neonovém tílku. A tohle rozlišit neznamená se podřídit diktátu módy. Znamená to pochopit, že i oblečení je způsob, jak komunikujeme s okolím. Takže ano, dámy, ukažte křivky, ukažte sebe. Ale ukažte taky styl. Protože sebevědomí bez soudnosti je jako podprsenka bez ramínek: chvíli to drží, ale nakonec to stejně spadne.
