Úspěch. Téma, které nás provází celým životem. Kudy k němu vede ta správná cesta a co nás může zastavit, když chceme dosáhnout něčeho většího než dosud? Na tuto a mnoho dalších otázek odpovídal Pavel Moric, zkušený mentor, který se věnuje osobnímu rozvoji a pomáhá lidem pochopit, jak překonávat limity, jak růst a jak se nezastavit, i když nám „život“ hází klacky pod nohy.
V rozhovoru jsme se ponořili do různých aspektů úspěchu. Hovořili jsme o limitujících přesvědčeních i o tom, jak moc nás mohou držet zpátky, pokud je neodhalíme a nepracujeme s nimi. Dotkli jsme se síly humoru jako nástroje, který nám pomáhá nejen v těžkých chvílích, ale i v každodenním životě. Diskutovali jsme o tom, jak se naučit nacházet radost v rutině.
„Jak dosáhnout úspěchu a co pro to udělat?“ To je otázka, na kterou Pavel hledá odpovědi nejen z teoretického, ale i praktického hlediska. Zdůrazňuje přitom, že klíčová je samotná cesta a že naše vlastní prožitky a změny vnímání jsou často důležitější než její cíl.
Pavle, co je podle vás úspěch?
Úspěch? To je pro mě stav, kdy člověk žije v souladu sám se sebou. Nehraje roli, kolik má peněz, titulů nebo sledujících na sítích. Pokud ráno vstanu a vím, že dělám to, co je v souladu s mým přesvědčením, s tím, co cítím uvnitř jako pravdivé, tak jsem úspěšný. Úspěch nevychází z toho, co říká okolí, ale z toho, jestli žiju autenticky. Skutečný úspěch začíná nasloucháním sobě a svému nitru. A odvahu jít za tím, i když to někdy znamená jít proti proudu.
Co lidi nejčastěji zastavuje na cestě za úspěchem?
Mnozí o úspěchu ani nezačnou přemýšlet. Systém je naučil poslouchat a dělat, co je nebaví. V hlavě nosí limitující přesvědčení typu „na to nemáš“ nebo „radši se zaměstnej“. Když se odhodlají, okolí je často srazí zpátky.
Reklama
Úspěch často závisí na tom, jestli vůbec máme možnost jít vlastní cestou. A pokud ne, je to zkouška: chceme to opravdu? Ne každý uspěje, ne proto, že by nemohl, ale protože překážky, vnitřní i vnější, jsou někdy silnější než touha.
A myslíte, že se to nejvíc týká dnešní generace mladých lidí?
Myslím, že čím víc zpátky do minulosti, tím víc byly věci dané. Lidé šli na pole, a když nebyla úroda, nejedli. Dnes máme víc prostoru přemýšlet o sobě, i když jsme si ten čas sami paradoxně zrychlili. Po revoluci lidé objevili, že nemusí jen chodit do zaměstnání, ale mohou i podnikat. Viděl jsem to i v rodině, táta zůstal u jistoty, máma to riskla a začala podnikat.
Všechno to ale začíná u myšlenky: Co kdybych se mohl živit něčím, co mě opravdu baví? Jenže většina lidí jede v režimu: vydělat peníze, splácet hypotéku, opravovat chalupu. Podle výzkumů asi 85 % Čechů práce nebaví, je to jen nutnost. Přemýšlet nad tím, že mohu dělat něco naplňujícího a ještě za to být dobře placený, vyžaduje jiný způsob uvažování.
A pokud vás vychovávaly generace, které tenhle mindset neměly, musíte na něj nějak narazit – vidět ho, zažít ho, nebo vás to musí trknout. První krok je vůbec připustit, že taková možnost existuje.
Mění se to podle vás? Mají mladí lidé dnes jiné možnosti?
Záleží na generaci. U dnešních desetiletých se teprve uvidí, ale je pravda, že někteří mladí jsou méně odolní a nechtějí tolik makat. Jiní o úspěchu ani nepřemýšlí – a tím zůstávají stát. Kdo si ale začne klást otázku, co pro něj úspěch znamená (peníze, radost, smysl…), ten už je na cestě.
Možností mají mladí dnes spoustu, což je ale často paralyzuje. Jako když přijdete do restaurace s třemi sty jídly. Mnozí se zhlédnou v youtuberech, ale konkurence je obrovská. Dnes trvá roky si vybudovat jméno. Kdo je autentický, vytrvalý a má tah na branku, má ale pořád šanci uspět.
Jak člověk pozná, že se zlepšuje?
Základem je sebereflexe. Kdo ji nemá, může si namlouvat pokrok, i když stojí na místě. Pomáhá i vyžádaná zpětná vazba od blízkých. Stačí se zeptat: Dělám to půl roku, vidíš zlepšení? Co bych mohl dělat líp?
Bylo mi sedmnáct a hodně to bolelo. Netolerantní přístup dospělých, žádné pochopení pro selhání. Psychicky jsem to neunesl a pro ně jsem byl odepsaný.
V konkrétním prostředí, jako je sport nebo byznys, sledujte, jestli držíte krok s ostatními a jaké máte výsledky. Čísla a odměny napoví. A i tam, kde výkon nejde měřit, třeba v józe nebo meditaci, se hodí pohled zvenčí. Někdy rosteme, ale sami to nevidíme. Učitel může ukázat, jak daleko jsme došli.
Jak zvládáte přijímat kritiku a nové názory, které vám mohou pomoct posunout se dál, i když to někdy není jednoduché pro vaše ego?
Já si nedovedu představit svou cestu bez mentora nebo terapeuta, který pomáhá odhalovat slepá místa. Jako trenér jsem se naučil hledat různé pohledy na problém, třeba jak pracovat s náročným žákem. Důležité je zkoumat, jestli jdeme správnou cestou, nebo jestli existuje lepší.
Ego brání růstu, když přijde jiný názor, ale právě tehdy je třeba říct: „Díky, to mě nenapadlo.“ Jsem vděčný za lidi, co mi ukazují nové úhly pohledu. K tomu patří i rozhovory s odborníky nebo čtení kvalitní literatury. Zpětná vazba by měla přicházet z více zdrojů.
Jakou roli podle vás hraje humor a lehkost v osobním rozvoji?
Jedním slovem obrovskou! Humor dokáže rozptýlit napětí v náročných situacích a propašovat důležité myšlenky. Lidé zapomenou na vážnost, zasmějí se a lépe pochopí věci. Ve svých přednáškách stavím na tom, že smích otevírá mysl a umožňuje vidět věci jinak. Lehkost je jako koření, které přináší nadhled a odlehčí situaci. Nejde o zlehčování, ale o to, nedělat z věcí drama a přidat špetku humoru – to je podle mě ta pravá medicína.
Setkal jste se někdy s neúspěchem, který vás naprosto demotivoval? A můžete poradit, jak jste se z takové situace dostal?
Nezničilo mě to, ale silně zasáhlo. Byl jsem úspěšný závodník v karate, vícenásobný mistr republiky, jednička v reprezentaci. A pak jeden neúspěch. Do té doby jsem pořád vyhrával. Najednou: Ty jsi zklamal.
Nechápal jsem, jak může jeden pád přebít všechny výkony předtím. Bylo mi sedmnáct a hodně to bolelo. Netolerantní přístup dospělých, žádné pochopení pro selhání. Psychicky jsem to neunesl a pro ně jsem byl odepsaný.
V jednom klubu mi dokonce řekli, ať už nejezdím. Tak jsem trénoval sám. Po roce jsme spolupráci obnovili, ale zpátky bych už nešel. Nešlo o schválnost, prostě to nevyšlo. Jen to mohli říct jinak, s větším respektem.
Co byste řekl lidem, když chtějí začít dělat něco jiného, ale bojí se?
Vtipná odpověď je: bojíte se? Tak to nedělejte. Ale vážně – klíč je v postupnosti. Neznamená to hned opustit práci a spálit mosty. Chci učit jógu? Začnu o víkendech. Otevřu jednu lekci a uvidím. Krok za krokem.
Postupně se nezavazujete k velkým rozhodnutím. A většina věcí se tak dá zvládnout. Důležité je pojmenovat strach: „pojmenovaný bubák je poloviční bubák.“ Když mi někdo řekne: „Bojím se, že to nevyjde,“ ptám se: „Co konkrétně?“ Lidé často zjistí, že se bojí jen trapnosti nebo selhání v očích druhých.
foto: se svolením
Když pojmenuju, čeho přesně se bojím, můžu s tím pracovat. A taky platí – kdo se bojí, nesmí do lesa. Pokud je moje touha menší než strach, tak to prostě nezkusím. Ale když to vezmu po malých krůčcích, je to snazší.
Jak k tomu vést děti od malička?
Vystavujte je odmala drobným situacím, kde si musí poradit. Klíčové je odhadnout správnou míru, aby dítě bylo lehce mimo komfort, ale ne zahlcené. Malé výzvy – třeba dojít pěšky na nákup nebo si samo dojít pro sušenku – pomáhají budovat návyk, že bez úsilí nic nepřichází.
Jak poznám, že je to ještě zdravá výzva, a ne přetížení?
Dítě nesmí být v nepohodlí dlouho. Ať si něco zkusí, ale nehořkne mu to. A hlavně – neporovnávejte ho se sousedovic Aničkou. Každé dítě má svůj rytmus. Srovnávání je past, která přináší spíš úzkost než pokrok.
Jak se naučit věřit, že opravdu dokážeme změnit svůj život?
Tím, že se přestaneme podceňovat. Lidé se změn bojí, protože věří, že jsou slabí. Jenže často jsme si ještě ani nezkusili, co v nás skutečně je.
Jak to začít zjišťovat?
Tím, že si dovolíme malé výzvy. Studená sprcha, výšlap, složitější rozhovor. Síla roste právě v těch nepohodlných chvílích.
Co když už jsem se jednou spálila a mám strach z další změny?
Pak je potřeba nejdřív ošetřit rány. Když ptáče jednou spadne, musí si nejdřív uzdravit křídlo, než zkusí další let. Zkoumejte, co se stalo, proč se to stalo – a teprve potom plánujte nový směr.
Jaký je váš recept na zachování radosti z procesu samotného, a nejen dosažení cíle. Jak přestat být závislý na výsledku?
Každý si musí najít vlastní způsob, jak mít radost z cesty, nejen z cíle. Měl by si to připomínat každý den – třeba hned po probuzení. Já mám ráno rituály, zapálím si svíčku, dám si vodu, jdu na toaletu. Někdy si říkám, že mě to nebaví. Ale pak si představím, že jednou umřu a už to dělat nebudu. Tím se mi i ty obyčejné chvíle vrací do života.
Hraju hru: když třeba stojím v koloně a nadávám, představuju si, že umírám, a smrt mi dá poslední půlhodinu života navíc. A vrátí mě právě do té kolony. A najednou je to jinak – i kolona se stane darem.
Jak si uchovat radost ze života, i když nám okolnosti nenabízejí žádné „velké finále“?
Někdy si připomínám konečnost věcí a zkouším, co se stane, když rutinu zpomalím nebo zrychlím. Svíčku můžete zapálit rychle nebo pomalu. Ve skladu můžu skládat krabice jako ve fitku, nebo se přepnout do módu zenového skladníka. Hraju si s tempem a obsahem.
Na tréninku se třeba těším jen na sprchu, jindy do něj přidám hru nebo nový cvik. Jde o záměr – jak si ten proces udělat barevnější. Ne vždy to jde, ale když hledám cestu, jak být přítomný, jak se u toho třeba jen blbě usmívat, něco se mění. Experimentuju, co mi může přítomnost nabídnout.
Emoční systém má žlutou, červenou a černou vlajku. Kdo přehlíží únavu a přetížení, skončí špatně.
A pak říkám: představte si, že chlapům vezmete orgasmus. Pořád můžou prožívat sex, jak chtějí, ale nebude finále. Najednou by museli hledat potěšení jinde, v samotné cestě. A o to přesně jde.
Kdybyste měl doporučit jednu praktickou techniku a krok, jak hranice posouvat, co by to bylo?
Doporučuju každý den udělat jednu novou maličkost. Třeba si večer vyčistěte zuby druhou rukou, vystupte o zastávku dřív, dejte si oběd jinde. Nic se nesmí opakovat, třicet dní v kuse.
Může to být i blbost, udělejte piruetku cestou k autu, pozdravte tři lidi. Tím posilujete kreativitu, začnete si víc všímat světa kolem sebe. A hlavně buďte důslední. Výmluva „mě nic nenapadlo“ neplatí. Jen to nevzdávat hned po pár vteřinách.
Syndrom vyhoření. Často omílané téma. Proč si myslíte, že k němu dochází?
Lidé dlouhodobě dělají něco, co je stresuje. Jenže na to náš nervový systém není stavěný. Byl navržen na útěk před medvědem, ne na každodenní stres z deadlinů a hádek. Když tři roky žijete s knedlíkem v žaludku, skončí to vředy nebo vyhořením.
Co byste poradil takovému člověku?
Varuji všechny, kteří ještě nehoří, aby si všímali varovných signálů. Emoční systém má žlutou, červenou a černou vlajku. Kdo přehlíží únavu a přetížení, skončí špatně. Pomáhá masáž, relaxace, prosté zpomalení.
Prevence je klíč. Kdo už vyhořívá, měl by okamžitě ubrat. Tělo si dřív nebo později řekne dost. Znám případy kolapsu a JIPky. Po vyhoření už člověk nikdy nefunguje jako dřív. Následky často zůstanou: úzkosti, panické ataky. Takoví lidé se pak učí žít v tempu 80 %, jinak je tělo zastaví samo.
Je pro ně lepší, aby se věnovali něčemu jinému?
Ideální je změnit prostředí, ale ne vždy to jde. Pak je nejjednodušší dělat stejnou věc jinak. Můj manažer jí u mobilu a vyřizuje maily. Říkám mu: „Zkus jíst bez mobilu.“ Odpoví: „Nestíhám.“ A já na to: „Klid.“ V některých firmách vás vyždímají a pak vymění. Je důležité si uvědomit, kde jste – jinak riskujete vyhoření. Dělejte práci dobře, ale ne na 100 %. Stačí 80 %, ať vydržíte.
Jakou největší lekci jste se během své kariéry naučil? A změnil byste něco?
Nešlo o jednu událost, ale sérii zkušeností, které mě formovaly. Největší lekce? Kdo odmítá pomoc od terapeuta, kouče, učitele, brzdí vlastní růst. Nikdo se nenaučí balet nebo box jen z YouTube. Potřebujeme průvodce.
Mám 25 let trenérské praxe v karate. Dřív jsem byl hodně přísný, věřil jsem, že to děti posílí. Jenže ony se mě začaly bát. Dnes vím, že klíčová je laskavost a dobrá atmosféra. Neznamená to polevit – ale v přátelském prostředí se zvládají náročné chvíle mnohem líp. Laskavost je součást učení. Jak říká Dalajláma: „Když nemůžeš pomoci, aspoň neubližuj.“
