„Bití dětí není ani normální, ani výchovné, ani neřeší problémy,“ poukazuje Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva, na dlouhodobý boj za změnu přístupu k výchově dětí. Stejně tak se musí změnit způsob, jakým soudy znásilňování dětí posuzují.
Chtěla bych začít tématem, které rezonuje médii i společností. Vy se jako zmocněnkyně pro lidská práva právy dětí zabýváte. Jak je možné, že v Česku tak často padají za násilí na dětech, včetně sexuálního zneužívání, podmíněné tresty?
Dobrou zprávou je, že po třech letech intenzivní práce byl schválen zákon o domácím násilí. Poprvé jasně a jednoznačně definuje, co domácí násilí znamená – a to nejen v jeho fyzické podobě, ale také v podobě násilí psychického, ekonomického a sexualizovaného.
Konečně tedy máme jednotnou definici. Dříve sice v zákonech bylo domácí násilí zmiňováno, ale jeho explicitní definice chyběla, tím pádem byl problematický jeho výklad i aplikace.
Praxe byla velmi nejednotná a záleželo na konkrétních institucích a jejich přístupu, zda se oběti dostalo včasné pomoci, nebo zda zůstala bez podpory. Nyní by díky nové právní úpravě měla být sjednocena praxe policie, soudů, zdravotnických zařízení i orgánů sociálně právní ochrany dětí. To považuji za velký úspěch, stejně tak jako přijetí změny zákona, redefinujícího trestný čin znásilnění. Nově se za znásilnění budou považovat i situace, kdy oběť v důsledku strachu, šoku nebo jiných faktorů takzvaně „zamrzne“ a není schopna se aktu násilí fyzicky bránit.
Připravuje se vznik specializovaných soudních senátů, které se budou těmito citlivými případy zabývat a ve kterých by měli působit odborně vyškolení soudci a soudkyně.
Tato změna by měla vést k citlivějšímu a lepšímu rozhodování soudů a odstranit dlouhodobě zakořeněnou praxi, kdy se kladl především důraz na zkoumání aktivního odporu oběti. Pokud oběť nebyla schopna se aktivně bránit, byla tolerance soudů k aktu násilí neúměrně vysoká – a to je něco, co se nyní konečně mění.
To je legislativa, ale nemám úplně pocit, že by se v praxi něco zásadně změnilo. Nedávno dostal otčím za znásilňování nevlastní dcery podmínku – oběť se pak pokusila o sebevraždu.
Nové zákony byly schváleny teprve nedávno a jejich plné uplatnění v praxi si vyžádá čas. Ale je důležité si také uvědomit, že samotná legislativa nestačí. Musíme vyvíjet větší tlak na vzdělávání soudců a soudkyň. Připravuje se vznik specializovaných soudních senátů, které se budou těmito citlivými případy zabývat a ve kterých by měli působit odborně vyškolení soudci a soudkyně. Autority by měli rozumět psychologii obětí, umět s nimi komunikovat a rozhodovat správně a s respektem k jejich potřebám.
V důsledku případu, který jsem zmiňovala, byl předložen zákon Lex Anička. Jak moc je důležitý?
Je důležité, aby se podařilo Lex Anička schválit. Tento zákon zavádí povinnost vzdělávání soudců v oblasti násilí páchaného na dětech. Potřebujeme také uzákonit dětský certifikát, který by v sobě zahrnoval povinnost zaznamenat do speciální části rejstříku trestů všechny osoby, které spáchaly zvlášť závažné trestné činy vůči dětem, ať už sexuální či fyzické povahy, nebo různé formy týrání a zneužívání dětí. Tento certifikát by sloužil jako pojistka, aby lidé, kteří pro děti představují riziko, nemohli s dětmi pracovat v přímém kontaktu. Jsem zastáncem toho, aby v závažných případech byl zápis v evidenci trvalý a doživotní. Ochrana dětí musí být absolutní prioritou společnosti i všech jejích institucí.
My se hodně bavíme o zákonech, ale svou roli hraje i atmosféra ve společnosti. S nadšením jsem přijala fakt, že v Občanském zákoníku bylo bití dětí vymezeno jako něco, co je nepřípustné. Ovšem podle studií, například podle výzkumu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, považuje 66 % rodičů fyzické tresty za důležitou nebo běžnou součást výchovy. Takže budeme čekat třeba dvě generace, než se mentalita společnosti změní, a do té doby budeme děti fackovat?
Je pravda, že kulturní změna trvá déle než ta legislativní. Vymezení zákazu fyzických trestů dětí v Občanském zákoníku je ale nesmírně důležitý krok.
Klára Šimáčková Laurenčíková. (foto: se svolením Kláry Šimáčkové Laurenčíkové)
Stejně jako v mnoha jiných zemích, které tak učinily již dávno, tím vysíláme směrem k rodičům, odborníkům i samotným dětem jasný signál, že fyzické tresty a jiné ponižující zacházení není v naší společnosti přijatelné. Dítě, které zažívá bití, si často odnáší do života přesvědčení, že násilí je normální způsob komunikace a řešení konfliktů.
Nedávno jsem se setkala s pracovnicí dětského krizového centra, která mi popsala případ chlapečka, jenž byl opakovaně bit železnou tyčí a zažíval hrozné věci. Dlouhé roky věřil, že je to běžný projev rodičovské péče a že dospělí mohou takto s dětmi zacházet.
Děti, které jsou bité, nezřídka samy předávají násilné schéma dalším generacím a často také v dospělosti končí s vážnými psychickými problémy, je to tak?
Ano, to potvrzují i výzkumy. Děti, vyrůstající v násilném prostředí, mají zvýšené riziko rozvoje závislostí, psychických poruch, problémového chování a často přenášejí násilné vzorce do svých budoucích vztahů – ať už partnerských, nebo rodičovských. Násilí plodí násilí a tomu je třeba říct jasné ne. Například analýzy pachatelů hromadných útoků ukazují, že až 80 % z nich mělo ve své historii zkušenost s násilím v rodině.
Na závěr ještě odbočím od dětí k právům rodičů, kterými se také zabýváte, a uvedu svůj vlastní příběh. Když se mi před lety narodila dcera, tak jsem v porodnici dostala vynadáno od sestry, že nesmím mít miminko v posteli – strašila mě tím, že dítě zalehnu, a vyžadovala, aby mé čerstvě narozené dítě bylo ve vozíčku vedle. Měla právo si požadovat postup, s kterým jsem jako matka nesouhlasila?
Podle mého názoru máte jako matka právo být se svým dítětem v jedné posteli. I když jste hospitalizovaná, nejste zbavená svých rodičovských práv. Porodem nepřestáváte být rodičem svého dítěte. Samozřejmě v situaci, kdy by byl rodič například pod vlivem alkoholu nebo jiných látek, měla by nemocnice chránit dítě i proti vůli rodiče. Rozhodně však plošné omezování rodičovských práv není na místě.
Naopak víme, že takzvaný „bonding“ – tedy blízký tělesný kontakt mezi dítětem a rodičem – je zásadní pro zdravý rozvoj vztahového pouta a je prevencí rozvoje psychických potíží v souvislosti s porodem. Přístup, který popisujete, rozhodně nepovažuji za přijatelný. Velmi oceňuji ty nemocnice, které práva rodičů respektují a umožňují, aby novorozené děti mohly být se svými rodiči od prvních chvil života.
